Ráno mě budí budík už asi v deset. Vstávám, projdu si svůj koupelnový rituál a jdu zabouchat na kolegu, ať jde na snídani. Za dveřmi mrtvolné ticho. Tak to balim a jdu ještě spát. V jedenáct mi buší kolega na dveře, že asi zapal. Ubezpečuju ho, že zaspal určitě a jdeme na snídani. Na recepci se dozvídáme, že je moc velká zima v restauraci (nechci ani vědět jaká, protože už včera mi tam byla chvílema zima) a prý nám přinesou snídani na pokoj. Jak řekli, tak udělali. Jen mohli ohrát nádobí, protože omeleta se skoro potáhla jinovatkou a k talíři se člověk skoro lepil. Dobrá zpráva je, že nás bez příplatku nechaji na hotelu až do jedný odpoledne a že nám objednaji taxi na letiště. Když nadejde určená hodina, tak sme dole a jdeme platit. Uklízečka haleká přes půlku hotelu, co vše chybí v minibaru. Chybí téměř veškeré pivo, ale to tu asi těžko někoho překvapí. Když vyřídíme minibar, jdeme platit ubytování, ale ouha. Terminál na kartu nejede. Druhy pokus nepomůže. Takže obíháme asi tři další terminály na hotelu se stejným výsledkem. Do toho volá taxikář, že tu už je a my už cítíme, že náš časový plán se hroutí, protože letiště je dost daleko od města. Nakonec to řešíme tak, že jdu vybrat peníze do bankomatu, kterej naštěstí funguje. Letíme s věcma do taxiku. Nikdy by mě nenapadlo, ze starej Passat je tak velký auto, protože se do něj poskládaji všechny naše věci a že jich je. Pašík je v ponekud horšim stavu, protože místo zadního skla má pouze igelit a při zavírání kufru upadne SPZka, kterou taxikář asi 10 minut připevňuje zpátky. My sedíme vevnitř a rozmýšlíme, jestli nám letadlo uletí. Nakonec ale vyrážíme a po půl hoďce vystupujeme na letišti. Jako magoři se ženeme na check-in a s hrůzou zjišťujeme, že tam nikdo neni. Hodina od odletu a zavřeno. Kolega odběhl a zjistil, že se otvírá až za čtvrt hodiny. Trosku koukáme, ale čas využíváme tak, že kupujeme letenky z Tarazu do Astany a přebookováváme si s kolegou letenky do Prahy o dva dny později. Check-in je otevřen, my zváženi a nadváha zaplacena. Následuje obvyklá procedura – sundání opasků, padání kalhot, kontrola osobních věcí, naše pasy kolující přes všechny uniformované v dohledu. Pak nás všechny cekající nahrnou do autobusu a snad 10 minut nás vezou k letadlu. To už snad ani nemůže stát na letišti, ale na parkovišti u nějakýho obchoďáku. Před námi jsou dvě matky asi se třemi dětmi a kolega nás varuje, že asi budou celou cestu řvát. To se máme nač těšit.
Když ho vidíme, naše zbožné přání, že poletíme Airbusem se hroutí jak domeček z karet. Na ploše stojí Andula, jinak Antonov An-24. Pro neznalé je to turbovrtulový letadlo. Než se rozkoukáme, vytvoří se fronta a my jsem jako obvykle zase úplně na konci. Zblízka Andula vypadá hůř jak z dálky. loupe se lak a množství nýtů, co to drží pohromadě je děsivé. O něco dřív jsem byl kamarádkou varován, ať si nesedám dopředu, ale co nejvíc dozadu, že tam nebude takový kravál. Rád bych se tímto doporučením řídil, ale volná místa jsou už jen vepředu. Málem bych zapomněl, že jsem se s Andulou důvěrně seznámil, když jsem se za dveřmi narovnal. Moje snaha prorazit trup ještě na letišti zjevně pobavila letušku. Omlouvá ji to, že se pak na mě mile usmála. Když zabereme první dvě řady sedaček, letuška už rozdává výborné bonbóny. Chvíli na to už letadlo startuje. Vrtule točicí se kousek od mý sedačky mi sebevědomí nepřidává stejně jako děsný hluk a vibrace. Koukám dozadu na Kazachy, ale ty jsou v klídku a čtou si noviny. Snažím sám sebe přesvědčit, že to bude normální. Najednou hluk zesílí a letadlo vyráží jak bodnutý šídlem směr runway. Pilot to už má zřejmě v ruce, protože být v autě, tak řeknu, že zatáčky projíždí přes ruční brzdu. Reproduktor nade mnou zachrchlá a mluví k nám pilot. Nemám tušení, jestli nám přeje krásný let a nebo se modlí. Rozjíždíme se na runwayi a já mám pochybnosti, jestli Andula vzlítne, protože si přijde, že se pomalu rozjíždíme. V tu chvíli motory začnou vydávat ještě větší kravál, než sem pokládal za možné a zrychlení mě tlačí do sedačky a za chvíli se odlepujeme od země. Vyloženě se těším na to, až dostoupáme na letovou výšku a motory trošku utichnou. Mezitím zjišťuji že Andule je naprosto luxusní letadlo, protože sedačky přede mnou jdou sklopit dopředu, moje dozadu a tak za chvíli jsem nataženej úplně luxusně. Moje nadšení z letové výšky se poněkud zmenší, když zjistím, že motory dělaji pořád stejný randál – takový pravidelně nepravidelný. Když kouknu z okénka, nestačím se divit. Je úžasný výhled na nicotu. Na zemi proste nic neni. Ale jak je krásný počasí, tak je vidět horizont, jak se láme země. Dělám pár fotek, ale to se musí zažít. Nasazuju sluchátka, abych unikl hluku jiným hlukem, ale moc se nedaří. Zato se mi podaří nějak usnout. Za nějakou dobu mě budí krásná, usměvavá letuška a dává mi oběd. Nějaký piroh, ovoce a úžasně dobrou čokoládu. Opět udělám pár fotek a zase usínám. Sám od sebe se probouzím, kouknu z okénka a tam nic. Dole pod letadlem je jen bílá pláň, kam jen oko dohlédne. Než vyhrabu foťák, tak se tam objevuje nějaká řeka a dojem je v háji. Poslední probuzení je opět od letušky, která mi nabízí bonbon a říká, že budeme přistávat. Začnu se trosku bát, protože vzlet Anduly je něco jiného, než přistání. Dlouho manévrujeme a každý manévr je hodně znát. Pomalinku se blížíme k zemi. Už sme ve výšce, kde jsou normálně vidět stromy, domy a tak. jenže tu neni nic. Najednou se objevuje přímo pod náma bílá plocha a Andula na ni mazlivě dosedá. Asi sem doteď nezažil měkčí přistání. Ale pořád jedeme děsně rychle po zasněžený runwayi. Mám chmurné představy. Nakonec ale zastavujeme a svižnou jízdou se suneme k letišti. Ještě se nezastavují vrtule a Kazaši už vyrovnaně stojí frontu ven. Při vystupování se loučím s letuškou a s pozdravem ji věnuji úsměv. Naoplátku dostávám asi ten nejkrásnější úsměv v Kazachstánu. Letištní hala je malinká. Jen projdeme jedněma dveřma a jsem u výdeje zavazadel, které jsou hned u nás. Je jich celkem sedm z toho tři jsou naše. Teď, v relativním tichu, si uvědomuju, že mi v hlavě hučí snad ještě mnohem víc jak v patnácti letech v kládě. Děs. A to s Andulou letíme tu samou cestu zpátky, to se mam na co těšit.
Bereme bágly a jdeme směrem ven a do kanceláře koupit si letenky. Okamžitě nás obklopí taxikáři. Odháníme je a razíme si cestu ke kanceláři letecké společnosti. Ač mají na dveřích napsáno, že berou Visu, tak tomu není. Nejde ani bankomat na letišti, tak si letenky rezervujeme s tím, že si je vyzvedneme na pobočce ve městě. Bereme prvního taxikáře, co nám přijde pod ruku. Vede nás k omlácený Audině a za chvíli vyrážíme do města. V duchu se Andule omlouvám za to, že jsem ji nazval vrakem, protože Audina je na tom ještě hůř. Náš řidič je nějakej Turek a mluví kazašsko-rusko-turecky. Pořád něco brebentí a kolega jen přikyvuje a říká hmmm. Nakonec zastavujeme u hotelu. No, na fotce vypadal teda podstatně líp.
Vítá nás sympatická černovlasá recepční. Když zjistí, že rozumíme i anglicky, tak mluví anglicky a když neví nějaký slovíčko, plynule přejde zpátky do ruštiny a pak zase do angličtiny. Do toho si malinko šlape na jazyk, ale je nadšená, že se může blýsknout, že umí anglicky. Dostáváme klíče od pokojů, naházíme tam věci a jdeme na jídlo. Restaurace vypadá úžasně luxusně, dojem kazí jen veliká televize ze zadní projekcí, která má příšerně rozhozený barvy. Ještě než obsluha přinese jídelní lístek, objednáváme tři Karagandinskoje. Vybíráme si, objednáváme a když dopíjíme asi třetí pivo, zjišťujeme, že je něco špatně. Celou tu dobu, co tam sedíme hraje na playlistu jedna písnička: Justin Timberlake – My love. Už to leze na mozek. Poprosíme pikolíka, aby tam pustil něco jinýho. Pouští DVD s písničkama z MTV. Při druhý písničce se o nás pokouší mrákoty. Justin a ke všemu i s obrazem. Ale to naštěstí už nesou jídlo a jakákoli hudba nás přestává zajímat. Večeři zakončíme vodkou Žuravli (nebo tak nějak – je fakt dobrá, doporučuju zkusit). A brzo na kutě, další nemocnice čeká.
Když ho vidíme, naše zbožné přání, že poletíme Airbusem se hroutí jak domeček z karet. Na ploše stojí Andula, jinak Antonov An-24. Pro neznalé je to turbovrtulový letadlo. Než se rozkoukáme, vytvoří se fronta a my jsem jako obvykle zase úplně na konci. Zblízka Andula vypadá hůř jak z dálky. loupe se lak a množství nýtů, co to drží pohromadě je děsivé. O něco dřív jsem byl kamarádkou varován, ať si nesedám dopředu, ale co nejvíc dozadu, že tam nebude takový kravál. Rád bych se tímto doporučením řídil, ale volná místa jsou už jen vepředu. Málem bych zapomněl, že jsem se s Andulou důvěrně seznámil, když jsem se za dveřmi narovnal. Moje snaha prorazit trup ještě na letišti zjevně pobavila letušku. Omlouvá ji to, že se pak na mě mile usmála. Když zabereme první dvě řady sedaček, letuška už rozdává výborné bonbóny. Chvíli na to už letadlo startuje. Vrtule točicí se kousek od mý sedačky mi sebevědomí nepřidává stejně jako děsný hluk a vibrace. Koukám dozadu na Kazachy, ale ty jsou v klídku a čtou si noviny. Snažím sám sebe přesvědčit, že to bude normální. Najednou hluk zesílí a letadlo vyráží jak bodnutý šídlem směr runway. Pilot to už má zřejmě v ruce, protože být v autě, tak řeknu, že zatáčky projíždí přes ruční brzdu. Reproduktor nade mnou zachrchlá a mluví k nám pilot. Nemám tušení, jestli nám přeje krásný let a nebo se modlí. Rozjíždíme se na runwayi a já mám pochybnosti, jestli Andula vzlítne, protože si přijde, že se pomalu rozjíždíme. V tu chvíli motory začnou vydávat ještě větší kravál, než sem pokládal za možné a zrychlení mě tlačí do sedačky a za chvíli se odlepujeme od země. Vyloženě se těším na to, až dostoupáme na letovou výšku a motory trošku utichnou. Mezitím zjišťuji že Andule je naprosto luxusní letadlo, protože sedačky přede mnou jdou sklopit dopředu, moje dozadu a tak za chvíli jsem nataženej úplně luxusně. Moje nadšení z letové výšky se poněkud zmenší, když zjistím, že motory dělaji pořád stejný randál – takový pravidelně nepravidelný. Když kouknu z okénka, nestačím se divit. Je úžasný výhled na nicotu. Na zemi proste nic neni. Ale jak je krásný počasí, tak je vidět horizont, jak se láme země. Dělám pár fotek, ale to se musí zažít. Nasazuju sluchátka, abych unikl hluku jiným hlukem, ale moc se nedaří. Zato se mi podaří nějak usnout. Za nějakou dobu mě budí krásná, usměvavá letuška a dává mi oběd. Nějaký piroh, ovoce a úžasně dobrou čokoládu. Opět udělám pár fotek a zase usínám. Sám od sebe se probouzím, kouknu z okénka a tam nic. Dole pod letadlem je jen bílá pláň, kam jen oko dohlédne. Než vyhrabu foťák, tak se tam objevuje nějaká řeka a dojem je v háji. Poslední probuzení je opět od letušky, která mi nabízí bonbon a říká, že budeme přistávat. Začnu se trosku bát, protože vzlet Anduly je něco jiného, než přistání. Dlouho manévrujeme a každý manévr je hodně znát. Pomalinku se blížíme k zemi. Už sme ve výšce, kde jsou normálně vidět stromy, domy a tak. jenže tu neni nic. Najednou se objevuje přímo pod náma bílá plocha a Andula na ni mazlivě dosedá. Asi sem doteď nezažil měkčí přistání. Ale pořád jedeme děsně rychle po zasněžený runwayi. Mám chmurné představy. Nakonec ale zastavujeme a svižnou jízdou se suneme k letišti. Ještě se nezastavují vrtule a Kazaši už vyrovnaně stojí frontu ven. Při vystupování se loučím s letuškou a s pozdravem ji věnuji úsměv. Naoplátku dostávám asi ten nejkrásnější úsměv v Kazachstánu. Letištní hala je malinká. Jen projdeme jedněma dveřma a jsem u výdeje zavazadel, které jsou hned u nás. Je jich celkem sedm z toho tři jsou naše. Teď, v relativním tichu, si uvědomuju, že mi v hlavě hučí snad ještě mnohem víc jak v patnácti letech v kládě. Děs. A to s Andulou letíme tu samou cestu zpátky, to se mam na co těšit.
Bereme bágly a jdeme směrem ven a do kanceláře koupit si letenky. Okamžitě nás obklopí taxikáři. Odháníme je a razíme si cestu ke kanceláři letecké společnosti. Ač mají na dveřích napsáno, že berou Visu, tak tomu není. Nejde ani bankomat na letišti, tak si letenky rezervujeme s tím, že si je vyzvedneme na pobočce ve městě. Bereme prvního taxikáře, co nám přijde pod ruku. Vede nás k omlácený Audině a za chvíli vyrážíme do města. V duchu se Andule omlouvám za to, že jsem ji nazval vrakem, protože Audina je na tom ještě hůř. Náš řidič je nějakej Turek a mluví kazašsko-rusko-turecky. Pořád něco brebentí a kolega jen přikyvuje a říká hmmm. Nakonec zastavujeme u hotelu. No, na fotce vypadal teda podstatně líp.
Vítá nás sympatická černovlasá recepční. Když zjistí, že rozumíme i anglicky, tak mluví anglicky a když neví nějaký slovíčko, plynule přejde zpátky do ruštiny a pak zase do angličtiny. Do toho si malinko šlape na jazyk, ale je nadšená, že se může blýsknout, že umí anglicky. Dostáváme klíče od pokojů, naházíme tam věci a jdeme na jídlo. Restaurace vypadá úžasně luxusně, dojem kazí jen veliká televize ze zadní projekcí, která má příšerně rozhozený barvy. Ještě než obsluha přinese jídelní lístek, objednáváme tři Karagandinskoje. Vybíráme si, objednáváme a když dopíjíme asi třetí pivo, zjišťujeme, že je něco špatně. Celou tu dobu, co tam sedíme hraje na playlistu jedna písnička: Justin Timberlake – My love. Už to leze na mozek. Poprosíme pikolíka, aby tam pustil něco jinýho. Pouští DVD s písničkama z MTV. Při druhý písničce se o nás pokouší mrákoty. Justin a ke všemu i s obrazem. Ale to naštěstí už nesou jídlo a jakákoli hudba nás přestává zajímat. Večeři zakončíme vodkou Žuravli (nebo tak nějak – je fakt dobrá, doporučuju zkusit). A brzo na kutě, další nemocnice čeká.
