Na letiště vede široká silnice, ale na který je 40ka. Protože vede kolem kolonie dač (to je ruská verze chaty za městem, u nás by to spíš byla zahrádkářská kolonie). Řidič se courá a říká, že tu často měří. Pokuta za rychlou jízdu je tu děsná. Pokud cesta taxikem na letiště vzdálený asi 15km stojí 1500 tenge, tak překročení rychlosti je za 7000 tenge. Na místní poměry děsně mastná pokuta. A jejich milicionářů je tu hafo. Asi je to známá zóna, kde se dobře kasíruje. Cestou nás mine několik nových Audin nebo BMW, které si z rychlosti nic nedělají. A protože je u žádné hlídky nevidíme, tak zřejmě ani z milice, která na oplátku úspěšně předstírá, že nic nevidí. Končí chaty, silnice se ještě více rozšiřuje. Veslo by se na ni 6 našich pruhů nebo 8 Kazašských. Prakticky jsou tu vyjeté dvoje koleje v ledu. Naše Audi jede v kolejích jako přibité. Pokud byste se někdy divili, kam se poděly všechny starý Audi, Mercedesy, Passaty a BMW, tak vězte, že jezdí v Kaza a ještě dlouho jezdit budou. Naše Audi 80 už má ale lepší časy už dávno za sebou, protože tak jednou za dvě minuty začne pípat řídící jednotka a je nutno vypnout a nastartovat motor. Skoro mam i strach, že na letiště nedojedeme. Ale nakonec přijíždíme na letiště. Jako nový terminál na Ruzyni teda nevypadá, spíš na letiště tak v Brně a to ještě stěží. Venku je obvyklých -25, na letišti je o něco tepleji. Teploměr ukazuje -9 stupňů. Čekat máme asi 50 minut, tak strategicky zabíráme místa na topení. Po několika sekundách zjišťujeme, že to nebyl nejlepší nápad, protože má teplotu snad 150 stupňů. Takže nezbývá než nandat rukavice, kapucu a očima tlačit ručičky na hodinách v hale.
Nakonec přichází něco, co kdysi mohlo být ženou. Sebere nám pasy a letenky, odkráčí kamsi, ale nakonec se vrací s našimi pasy i palubními lístky. Následuje klasika – vážení zavazadel, placení nadváhy (za kilo nadváhy se platí cca 45Kč), osobní prohlídka a pak čekání v hale. Hala je naštěstí velice slušně vytopená, no na místní poměry. Je tam tak +12 stupňů. Ke dveřím přichází letuška a okamžitě se tvoří fronta. Kazaši a i Rusové fronty musí milovat, protože je vytvářejí při sebemenší zámince. Dlouho se nic neděje, ale fronta je spořádaná a ani se nehne. Nakonec začíná kontrola palubních lístků. My, jako obvykle, na konci fronty. Letí s námi hodně zajímavých postaviček, ale nejzajímavější je z nich emo človíček, cely v oblečení od Gucciho, s iPhonem v ruce a čepicí s nápisem „FBI". Nešlo se nesmát. Naženou nás do autobusu a nechají v něm asi 15 min stát s otevřenými dveřmi, snad aby sme si užili čerstvého vzduchu. Když nastoupí naše letuška, autobus se rozjíždí a odveze nás k 100m vzdálenému letadlu. Mám chuť vraždit. Kazaši opět velmi rychle (na to kolik mají příručních zavazadel) tvoří úhlednou frontu v níž se vesele předbíhají. Kdo by čekal, že se do letadla dostáváme jako poslední, ten se nemýlí. Má to ale jisté výhody. Nepátráme po svých místech, ale okamžitě zabíráme volné řady u nouzových východů. Sklidíme několik nepříjemných pohledů od lidí, co sedí v řadě tři. Po startu se natáhnu přes tři sedačky. Kdo mi to jen říkal, že s ekonomické třídě je málo místa? No, to ještě zjistim. Letíme zase s Air Astana a drží nastavený standard, neboť letušky jsou krásné a milé. Mno a jinak Airbus A319 je skoro nový. Dostáváme sluchátka, ob tři sedačky je LCD monitor. Pohodička. Jen si počkám na obědovečeři a pak během chvilky usínám a budí mě až letuška, že budeme přistávat. Na to, že to je krátký let (2 hoďky a kousek), tak je jídla dost a je fakt dobré. Piroh, ovoce, jogurt, dezert a výborná čokoláda. Po sametovém přistání a zastavení u chobotu propuká opět šílenství a závod o to, kdo bude první venku z letadla. Když (pro změnu) jdeme jako poslední, stejně ještě čekáme hodnou chvíli na zavazadla. Ale určitě mají pro to nějaký dobrý důvod. Cestou ven nám zkontrolují pasy a prozáří všechny věci. Nevím, jaký to má důvod, ale jistě nějaký bude.
Astana je nové hlavní město. Letiště je velké, vzdušné a září novotou. Nepokrytě dává najevo, že má ohromit. Na letišti nás čeká Ruslan. Je to zdejší malé velké zvíře a zprostředkovává nám v Kazachstánu zakázky a věci kolem nich. Trošku mě překvapuje, že to není žádnej tlusťoch, ale hubenej vysokej sportovec. Naházíme si věci do jeho Touaregu a vyrážíme do Astany. To auto má zřejmě binární plyn, protože buď jedeme 120 – 150 a nebo brzdíme. To vše opět na ledovatých cestách jak kus za městem, tak ve městě. Město samo má na okraji něco, co je podobné našim panelákům. O kus dál prostě ohromí. Jednak množstvím prosklených budov a také nevkusem. Snaží se návštěvníka ohromit za každou cenu širokými bulváry, množstvím mrakodrapů a hned vedle nich je komplex budov, které snad pocházejí z dob socialistického realismu. Všechno je ohromné, svítící, často nevkusné. V prvním hotelu (mimochodem má 18 pater) mají plno. V druhém prý mají zimu (nechci vědět, co je pro Kazacha zima, když venkovní teploměr teď ukazuje -36).
Končíme v malym hotelu schovaném v komplexu, co je právě z dob socialistického realismu. Mají jen dva standardní pokoje + jeden deluxe. Nakonec ho dostávám já, prej aby si kolegové nemuseli závidět. Od jejich pokojů se liší pouze velikostí, velikostí televize a příšerného smradu v koupelně. Ten je možná za zvláštní příplatek. Smrdí to jako, kdyby v odtoku ze záchodu chcípnul mýval. Pozitivní zpráva je, že dole v restauraci točí Krušovice. Domlouváme si za půl hoďky sraz a jdu se zabydlet. Hodim bundu do skříně a fotim si pokoj. Přijde mi, že něco není úplně v pořádku. Aha, je mi zima, takže si beru bundu a po chvili i rukavice, na klin davam notebook a opřen o radiátor si píšu s lidma na ICQ. Za chvíli naštěstí jdeme do tý hospody. Dáváme si Krušovice a konstatujeme, že doma chutnají líp. A taky nějak smrdí drahotou (jako všechno kolem. Jen samotný Krušovice stojí přes 200Kč), takže se žádná likvidace místních pivních zásob nekoná. Nakonec vítězí únava z cestování a jdeme spat. V mém pokoji se objevily tři přímotopy a já si odvažuju sundat mikinu a nakonec i po dlouhém přemáhání do sprchy. Mezitím mi dva přímotopy nahřívaji deku, abych pak nezmrzl. Nakonec to nebylo tak zlý. Zítra pokračujeme v cestě do Tarazu.
Nakonec přichází něco, co kdysi mohlo být ženou. Sebere nám pasy a letenky, odkráčí kamsi, ale nakonec se vrací s našimi pasy i palubními lístky. Následuje klasika – vážení zavazadel, placení nadváhy (za kilo nadváhy se platí cca 45Kč), osobní prohlídka a pak čekání v hale. Hala je naštěstí velice slušně vytopená, no na místní poměry. Je tam tak +12 stupňů. Ke dveřím přichází letuška a okamžitě se tvoří fronta. Kazaši a i Rusové fronty musí milovat, protože je vytvářejí při sebemenší zámince. Dlouho se nic neděje, ale fronta je spořádaná a ani se nehne. Nakonec začíná kontrola palubních lístků. My, jako obvykle, na konci fronty. Letí s námi hodně zajímavých postaviček, ale nejzajímavější je z nich emo človíček, cely v oblečení od Gucciho, s iPhonem v ruce a čepicí s nápisem „FBI". Nešlo se nesmát. Naženou nás do autobusu a nechají v něm asi 15 min stát s otevřenými dveřmi, snad aby sme si užili čerstvého vzduchu. Když nastoupí naše letuška, autobus se rozjíždí a odveze nás k 100m vzdálenému letadlu. Mám chuť vraždit. Kazaši opět velmi rychle (na to kolik mají příručních zavazadel) tvoří úhlednou frontu v níž se vesele předbíhají. Kdo by čekal, že se do letadla dostáváme jako poslední, ten se nemýlí. Má to ale jisté výhody. Nepátráme po svých místech, ale okamžitě zabíráme volné řady u nouzových východů. Sklidíme několik nepříjemných pohledů od lidí, co sedí v řadě tři. Po startu se natáhnu přes tři sedačky. Kdo mi to jen říkal, že s ekonomické třídě je málo místa? No, to ještě zjistim. Letíme zase s Air Astana a drží nastavený standard, neboť letušky jsou krásné a milé. Mno a jinak Airbus A319 je skoro nový. Dostáváme sluchátka, ob tři sedačky je LCD monitor. Pohodička. Jen si počkám na obědovečeři a pak během chvilky usínám a budí mě až letuška, že budeme přistávat. Na to, že to je krátký let (2 hoďky a kousek), tak je jídla dost a je fakt dobré. Piroh, ovoce, jogurt, dezert a výborná čokoláda. Po sametovém přistání a zastavení u chobotu propuká opět šílenství a závod o to, kdo bude první venku z letadla. Když (pro změnu) jdeme jako poslední, stejně ještě čekáme hodnou chvíli na zavazadla. Ale určitě mají pro to nějaký dobrý důvod. Cestou ven nám zkontrolují pasy a prozáří všechny věci. Nevím, jaký to má důvod, ale jistě nějaký bude.
Astana je nové hlavní město. Letiště je velké, vzdušné a září novotou. Nepokrytě dává najevo, že má ohromit. Na letišti nás čeká Ruslan. Je to zdejší malé velké zvíře a zprostředkovává nám v Kazachstánu zakázky a věci kolem nich. Trošku mě překvapuje, že to není žádnej tlusťoch, ale hubenej vysokej sportovec. Naházíme si věci do jeho Touaregu a vyrážíme do Astany. To auto má zřejmě binární plyn, protože buď jedeme 120 – 150 a nebo brzdíme. To vše opět na ledovatých cestách jak kus za městem, tak ve městě. Město samo má na okraji něco, co je podobné našim panelákům. O kus dál prostě ohromí. Jednak množstvím prosklených budov a také nevkusem. Snaží se návštěvníka ohromit za každou cenu širokými bulváry, množstvím mrakodrapů a hned vedle nich je komplex budov, které snad pocházejí z dob socialistického realismu. Všechno je ohromné, svítící, často nevkusné. V prvním hotelu (mimochodem má 18 pater) mají plno. V druhém prý mají zimu (nechci vědět, co je pro Kazacha zima, když venkovní teploměr teď ukazuje -36).
Končíme v malym hotelu schovaném v komplexu, co je právě z dob socialistického realismu. Mají jen dva standardní pokoje + jeden deluxe. Nakonec ho dostávám já, prej aby si kolegové nemuseli závidět. Od jejich pokojů se liší pouze velikostí, velikostí televize a příšerného smradu v koupelně. Ten je možná za zvláštní příplatek. Smrdí to jako, kdyby v odtoku ze záchodu chcípnul mýval. Pozitivní zpráva je, že dole v restauraci točí Krušovice. Domlouváme si za půl hoďky sraz a jdu se zabydlet. Hodim bundu do skříně a fotim si pokoj. Přijde mi, že něco není úplně v pořádku. Aha, je mi zima, takže si beru bundu a po chvili i rukavice, na klin davam notebook a opřen o radiátor si píšu s lidma na ICQ. Za chvíli naštěstí jdeme do tý hospody. Dáváme si Krušovice a konstatujeme, že doma chutnají líp. A taky nějak smrdí drahotou (jako všechno kolem. Jen samotný Krušovice stojí přes 200Kč), takže se žádná likvidace místních pivních zásob nekoná. Nakonec vítězí únava z cestování a jdeme spat. V mém pokoji se objevily tři přímotopy a já si odvažuju sundat mikinu a nakonec i po dlouhém přemáhání do sprchy. Mezitím mi dva přímotopy nahřívaji deku, abych pak nezmrzl. Nakonec to nebylo tak zlý. Zítra pokračujeme v cestě do Tarazu.