Pěrvaja nědělja

Dlouho trvalo, než jsem se dokopal k dalšímu příspěvku, protože je to už víc jak týden, co bydlíme v hnilobě a plísni a ještě stále nemáme internet, takže bych psal zápisky tak nějak do šupliku a to se mi nechtělo. Fuj, to byla dlouhá věta. Pomalu si zvykáme na město, kde člověk nevidí ani kousek zeleně a vše je ukryto pod vrstvou sněhu a ledu. Začátkem týdne je na místní poměry horko, asi -7 stupňů. Tak teplota klesá a drží se kolem 25. Pochopitelně pod nulou. Pokud to někde neuvedu, tak teploty jsou vždy záporné. Člověka to napadne, ale to spíš tak pro pořádek. Když bylo tech, téměř parných 7 stupňů, začalo sněžit a napadlo přes noc dobrých 30 cm sněhu. Široké chodníky jsou proťapané jen pro jednoho, takže chodíme za sebou jako husy. Auta se pořádně kloužou, ale jinak jsem zatim neviděl žádnou bouračku. Na to, že jezdí z poloviny po ledu je to malý zázrak. Když už jsem před chvílí nakousl ten sníh, tak nejčastějším nákladem náklaďáků je právě sníh, který se vozí na obrovskou sněhovou skládku za městem. Vypadá jako normální skládka, včetně buldozerů. Sníh je tak zmrzlý, že si člověk nemůže postavit sněhuláka. Anebo sněhulačku. Ale vraťme se ke sněhu na ulicích. Nejsou zde sypače, jak je známe z našich silnic (některá místa jen z vyprávění), ale obrovské nakladače, které mají asi v zimě padla z práce v povrchových dolech. Nejsou to žádní drobečci, jen kolo je vyšší jak já. Tyhle nakladače lopatou hrnou sníh, dokud neni plná a pak ji vysypou do náklaďáku a nebo do pásu, co dělí od sebe pruhy silnice (ve městě jsou snad všechny čtyřproudové). Dalším strojem, který do ulic města zabloudil ze stavbu je... No, ja ani nevim, jak se jmenuje. Ale je dlouhej, má 3 nápravy, vepředu jednu radlici, kola, druhou radlici a zbývající dvě nápravy. Na stavbách se používá k rovnání terénu. Tady se používá na shrnování ujetého sněhu a ledu. Většinou pracují v párech, aby pokryli celou šíři silnice. No a nakonec se občas objeví sněžná fréza, která hází sníh jako kombajn zrní do přistaveného náklaďáku.

Už jsem začal mluvit o dopravě. Tady má většina lidí své auto.........

Za polárním kruhem

Z krásně vytopeného letadla přelezeme chobotem do prostor letiště. Chystáme pasy, které nám promtně seberou. Arkadij nás vede po schodech do druhého patra, kde má sídlo letištní milice. Každý cizinec se musí nejpozději do tří dnu registrovat na milici, kde ve městě bydlí. My bydlíme v pronajatém bytě, takže si to musíme zařídit sami, jinak to zařizuje hotel, kde člověk bydlí. Vyřízení formalit trvá asi dvacet minut, kopírují naše pasy a vrací nám je. Je to dobry pocit, když člověk má pas zase u sebe. Protože bez pasu a imigrační karty je to koledování o děsnej průůůůůůser - a to je to poslední, co chce člověk za polárním kruhem řešit. Jdeme si pro zavazadla a koukáme, že tam ještě nejsou. Asi jsou línější lak lenochodi s artrózou. Nakonec se pás dává do pohybu. Projede už hodně zavazadel a pořád ne ty naše. Řešíme, jestli kvůli našemu pozdnímu nástupu do letadla, byly vůbec naloženy. Nakonec přijíždí jak naše, tak Arkadijova zavazadla. Kdyby ne, byl by to průšvih, protože v palubním zavazadle mam akorát mentosky a dokumentaci k mašině. A do tý se člověk ani neoblíkne a ani je jí nenají. Arkadij vyráží shánět odvoz. Letiště je asi 70km od města. Letiště je prý asi tři roky staré. Dřív se stávalo to, že když člověk vystoupil, tak vylezl po pasovce rovnou na ulici a tam v mrazu čekal na zavazadla. Díkybohu za to, že už je nový.

Když vylezeme na parkoviště, zakousne se do nás polární vítr a zima. Už předem jsem si vzal rukavice a to jsem dobře udělal. Jen jsem si měl nasadit i kapucu, protože se mi do uší dává taková zima, že kdyby mi do nich někdo cvrnknul, tak by mi asi upadly. Nacházíme náš odvoz. Je to někdo z nemocnice s Gazelou (to je druh terénní dodávky od fimy GAZ). Řídí ji vcelku sympatický dědula kolem 65 let. Vyrážíme po zmrzlé cestě plné sněhu směr Norilsk. Dědula se nezdá a docela to uhání. Jinak řečeno se s tim vůbec nesere. Protože předjíždí většinu aut a to jich z letiště nejede vůbec málo. Cesta je v podstatě úplně rovná, bez zatáček a stoupání. Najednou auto skočí tak, ze se mi zadek odlepí od sedačky a já plynule pokračuji v letu směrem ke stropu, o který se zastavuji. To mě docela probírá, protože po letu vcelku klimbám. Oškrábu zevnitř zamrzlé okýnko a vidím jen šero a rovnou placku, ze které čas od času ční pahýl stromu. Všímám si značky pozor, hrboly a za chvíli zase letím ke stropu. Zdejší cestáři asi mají dobrý důvod, proč sem takové značky dávají. Kdyby o ní člověk nevěděl, mohl by vyletět ze silnici dřív, než by řekl Švec. Asi se začínáme blížit ke městu, protože se objevuje veřejné osvětlení, objevují se autobusy a taky odnikud vyskočí ohromná trubka, která nás málem doprovodí až na byt. Je dlouhatánská a zdánlivě nemá konce. Silnice je už taky líp upravená, jezdí po ní ohromné důlní nakladače a takový ty mašiny, co se používají na stavbách na srovnávání terénu. Tady prý ze silnice shrnují uježděný sníh a led. Je tu prý totiž teplo. Před pár sny tu totiž svítilo sluníčko a byly +2 stupně. Tím natál sníh na na ulicích a vznikly ledové plotny, po kterých se auta řítí 70-90 km\h. Město má zajímavou strukturu. Ulice jsou tu široké s dvěma pruhy v každém směru a jsou mezi sebou oddělené pruhem, ve kterém jsou lampy a v létě i něčím, co by mohla být zeleň. Je také pravidelné, jsou zde jakési bloky domů, ohraničené právě těmito širokými bulváry. Pravda, ze dvou pruhů je v provozu jen jeden a to ten prostřední, bo nalevo i napravo jsou asi metr vysoké hromady sněhu. opět se jezdí více či méně po sněhu.

Naše Gazela vjíždí uprostřed jednoho z bloku domů a vjíždí jakoby na dvůr a po chvíli zastaví před jedním, poněkud značně ošuntělým, vchodem. Vytáhneme krámy a dědula nám už jen zamává a zmizí. Venku to pěkně fičí, takže mizíme v útrobách vchodu za Arkadijem. Zde nás vítá i představitel nemocnice, co nás má na starosti - Andrej. Mladý chlap, kterému je asi tak 35, v uchu ma handsfree a každou chvíli telefonuje. Ve vchodu je také smrad, ale přišernej, asi jako na skládce, kam chodí každý den močit dva manšafty fotbalistů, prostě hnus a hegeš. Omítka na stropě se loupe, ale Arkadij vysvětluje, že každé dva roky se chodby opravují, protože když je tam -40, tak namrzá na stěnách vzdušná vlhkost. Nejen omítky, ale i dveře vypadají nejen značně robusně, ale i značně nepřívětivě. O výtahu ani nemluvě. Kdybysme nejeli do osmého patra výtahem (to proto, že bydlíme v devátém), tak bych snad šel radši pěšky. Mám pocit, že nejdeme do bytu, ale do protiatomového krytu. Vstupní dveře jsou svařeny z jeklů a 3 mm plechu. Za nimi je malá předsíň a z ní vedou dvoje dveře. Jedny k nám a druhé k sousedům. Stejně tak by mohly vést ke dvěma bankovním sejfům umístěným vedle sebe - ve dveřích je pouze malá dirka a klíč má asi 10cm a připomíná klíč na páku na volant. Za masivními dveřmi, jištěnými závorou, se nachází ještě jedny dveře, ty plní pouze funkci dekorativní. Na první pohled vypadá byt ok, na první počuch smrdí plísní. Jsou tu tři pokoje a kuchyň. V první, jakoby v obýváku, se nakonec usazuji já, trošku to tu smrdí a okna jsou pokrytá asi milimetr tlustou vrstvou námrazy. Je tu gauč, noční stolek, telka v totálním rozpadu a skříň. Do skříně nelze nic dát, neboť jsou šuplata buď plná a nebo nejdou otevřít. Na stropě jsou fleky od vody.

Dalším pokojem je malá kuchyň. Je v ní malý stůl, linka a rychlovarná konvice, která je tak špinavá, že to je moc i na kolejní podmínky. Když to tak uvážím, i na koleji sem měl menší bordel a to se uklízelo tak jednou za tři měsíce. Nádobí není o moc mladší, než tenhle dům. Další dva pokoje jsou menší. Stejně jako ten můj mají stejně zamrzlá okna a ten Pavlův je o něco studenější než Martinův. V obou dvou jsou tapety, co by sklíčily i racka chechtavýho. Oba pokoje by mohly z fleku hrát v amerických béčkových hororech, kde figurují staré vrzající domy. Koupelna je světem sama o sobě. Smrdí jak bolavá noha. Asi tam hnije odpad. No, celkově vzato děs a hrůza. Obrazová dokumentace bytu bude barevnou přílohou časopisu Ruina a zahrada.

Naši Norilští průvodci nás berou do města, abychom si mohli vybrat nějaký peníze. Člověk by neřekl, jaký je to problém - některé bankomaty mají obchody za dveřmi a je ještě zavřeno, stejně tak banky. Když už najdeme bankomat, tak nám dá každému jen 7500 rublů. Dvakrát vybrat nelze, jak se dozvíme z rozhovoru s pracovníkem banky. Pak jedeme do nemocnice. Nemocnice je velmi nová a stojí dost daleko za městem. V podstatě je to jiné město, než Norilsk. Arkadij říká, že ji začali stavět asi v polovině devadesátých let Chorvati. Má asi 13 pater a kvůli tomu bylo těžké zde najít vhodné místo pro stavbu. Jako všechny ostatní domy zde stojí na pilotech. V jejím případě 80 m dlouhých, než se dosáhlo skalního podloží. Když je zde velmi teplé počasí, může se stát, že led kolem pilotů roztává a budovy se začínají hroutit, protože město vlastně stojí na trvale zmrzlé bažině. Před třemi lety tu bylo velmi teplé léto a led kolem pilotů, který normálně neroztává, roztál. A některé starší budovy se začaly propadat. Obrázky budou někde v galerii. Každopádně nemocnice vypadá velice hezky. My si procházíme náš pavilon, kde bude stát naše mašina a pak se jdeme ukázat řediteli nemocnice. Každej se na nás chodí dívat, jako bysme byli gorili mláďata v ZOO. Ale nakonec nás vezmou zpátky do našeho úžasného bytu. Chvíli kecáme a pak jdu spát, protože jsem děsně utahanej.

Den první

Naše trasa letu do Norilsku je plánována tak, že nejdříve letíme do Moskvy na Šeremětěvo, pak jízda taxikem na Domodědovo a odtud nám letí letadlo do Norilsku. Odlétáme z Prahy v 10:50, přilétáme 15:35 moskevského času. Pak máme na přejezd na Domodědovo máme dost času - skoro 8 hodin, do Norilsku odlétáme chvíli po jedenácté hodině moskevského času a přilétáme kolem osmé ranní krasnojarského času. Tolik k teorii...

V den odletu se v práci objevuji na můj vkus nechutně brzo, už kolem čtvrt na osm. Probíhá předstartovní příprava a dohady, kdo si do narvaných tašek ještě dá štos dokumentace a hlinikový kotouč o průměru 35 cm. Chvíli přemlouvam svůj příruční kufřík po dobrém než kapituluji a chvili po té kapituluje i kufr. Kotouč putuje mezi mými kolegy ve zbrani, říkejme jim třeba Martin a Pavel. Nikomu z nich se nechce kotouč brát, neboť jsou již jisté zkušenosti se zvědavostí ruských celníků. Nakonec kotouč dostává Martin a je mu folií přimotán k tašce. Kotouč má na tloušťku asi 5 mm, tak doufáme, že by mohl bez poškození vydržet i cesty s ruskými leteckými společnostmi. Protože Norilsk je uzavřená oblast, je nutné tam mít pozvání, proto se ještě asi v půl deváté pídím po tom, jak je toto organizačně zajištěno. Dostává se mi odpovědi, že jde bez problémů doletět do Norilsku a tam už na nás bude někdo čekat s dokumenty v ruce, ale pokud bychom chtěli, že kopie těch dokumentů má naše obchodní oddělení. Leč obchodní oddělení neúřaduje tak brzy po ránu (což vcelku chápu). Ovšem tato zdánlivá drobnost se škodolibě projeví o něco později. Odlétáme chvíli před jedenáctou dopoledne, takže už chvíli před devátou vyrážíme směr letiště a cestou vymetáme i poslední nákupy zásob. Cesta cestou nabereme jednoho stopaře a díky němu jízda dostává grády - jmenuje se černý humor, už vymýšlíme různý věci, co se můžou posrat a my s tim neuděláme vůbec nic.

Na letišti nastává první problém tehdy, kdyz si stoupneme do řady, která neutíká a ve který se nějaký pár domáhá odletu, i když nemá v pořádku víza. Tvrdneme ve frontě a koukáme, jak nás "předbíhají" lidé, co přišli po nás. Když přijdeme na řadu, ujímá se nás vcelku sympatický Turek. Vyřizuje palubní lístky, kontroluje víza, ale když dojde na vážení našich tří zavazadel, tak znejistí a ptá se nás, jestli víme, že za jedno kilo nadváhy se platí 15E. My máme nadváhu přes 17 kg. Říkáme, co se dá dělat, že ji zaplatíme. On chvíli dumá, pak píše na papírek nějaké údaje a přeje nám pěkný let. Čteme si lístek s nadváhou a usuzujeme, že na toho Turka nemá ani David Copperfield, protože jedním mávnutím pera ze 17 kg udělal 5. Proste frajer. Když se s námi rozloučí sličná celnice, nacházíme si místa na sezení a probíhá obligátní loučení po telefonu s přáteli a našimi blízkými. Člověk si naposled před odletem chce odskočit na záchod v západoevropském stylu, ale narazí na něco, čemu můžou konkurovat pouze záchody v nemocnici v Uralsku a to možná jen stěží - no, prostě je úplně celej posranej. Když projdeme kontrolou osobních zavazadel, do boardingu chybí už jen pár minut. Že většina pasažérů jsou Rusové poznávám snadno, neboť stojí frontu i když ještě nejsou přítomny letušky. No co, alespoň si je kam sednout a pozorovat to jejich hemžení. Myslel jsem si, že když mam cestovní zavazadlo a tašku s noťasem, tak mam krámů až až, ale kupodivu jsem se mýlil. Možná mě to překvapit nemělo, ale většina lidí byla obalena taškama s nakupama jako sladká hruška vosama. Fronta pomalu mizí a my se procpeme do letadla, kde horko těžko umisťujeme svá zavazadla. Letušky si zacvičí, piloti si zkusí projet pár zatáček na letišti a startujeme. Let je nudný a fádný, asi jako rozhovor se slavným fotbalistou. Když nespím a jím "oběd", pozoruji své spolucestující. Rus, sedící přede mnou, si dlouho cestu krátí průzkumem a konzumací. Je to dost hnusné, neboť zkoumá obsah vlastního nosu. Otázku konzumace snad ani rozebírat nemusím. Druhou perličkou je žižkovský rabín, co si stěžuje snad na všechno, pokaždé, když jde letuška, něco chce - ať panáka, jiné (košer?) jídlo. Jinak je docela klid. Jen před přistáním v Moskvě se dva lidé pomodlí, políbí zlatý kříž (ne křížek!!), co mají na krku. Asi se jim to zadaří, bo pilot přistane. Sice s tim sekne jak vojenskej pilot se starym MIGem, ale to, že se v tom hnusnym počasí trefí alespoň na přední a pravé kolo podvozku, považuji za zásah Boží. Rusové opět tleskají. Přemýšlím, jestli bych chtěl zažít úspěšné přistání, kdyby ani Rusové netleskali. Letadlo ještě ani nestojí u chobotu a Rusové už poslušně stojí frontu k výstupu. Tedy při letu žádné změny od minula. Vlastně jedna změna, měli sme úžasnej dezert, pro kterej bych ztloukl i bratra (bratr snad promine).

Po příletu nás vítá ohromná fronta u pasové kontroly, Musíme vyplnit imigrační kartu. Mam ji vyplněnou asi 10 vteřin a přijde nějaká slečna, jestli si ji může půjčit. Odměnou je mi komentář od kolegů "Hmm, takhle rychle neměl babu ani Pepa." Slečna s tužkou někam zmizí, Martin mi chce naúčtovat 1000E za ztracenou vzácnou tužku, ke které měl silný citový vztah. Popsat ji sice nedokáže, ale zbožňoval ji. Po chvíli se slečna vrací a obdaří mě zářivým úsměvem. Mezi otrávenými xichty ve frontě to rozhodně potěší. Imigrační úředník si nás změří pohledem, dostáváme tři razítka a jdeme si pro bagáž. Ve frontě jsme byli asi 45 minut, ale na naše kufry si ještě 10 minut čekáme. Při východu z celního prostoru nám chtějí ještě prosvítit kufry, ale když říkáme, že jsme z České Republiky, tak jen mávne rukou ať jdeme. Nevím, jestli mám být potěšen a nebo uražen. Když vylezeme do vstupní haly, oblehnou nás taxikáři ve stejném počtu, jako když Švédi oblehli Prahu. Jen ti Švédi by se dali líp zahnat. V letištní hale si najdeme taxislužbu, co nás sveze na Domodědovo. Je tam mlada Ruska a dává ostentativně najevo, že jí je na tuhle práci škoda. Cesta stojí 3100 a lze tam platit kartou předem (1 rubl je cca 60 haléřů). Na Domodědovo je to asi 130 km a doba jízdy závisí na velikosti zácpy v Moskvě, která nikdy není nulová. My to projeli za cca hodku a půl, ale prý je možné jet i 7 hodin.

Náš taxikář Moskvou nejede rozhodně poprvé - velkou část cesty jede v úzkém odstavném pruhu, který tvoří doplňkové místo v dopravní špičce. Kličkujeme mezi auty - vždycky se před někoho vecpe, že i pražák by se zastyděl. Ale nikde se tu netroubí. Asi polovinu cesty je v protisměru kolona, o které si myslíme, že se ani nehne. Doufám, že si ji nevystojíme cestou zpátky. A to má obchvat Moskvy 6-7 pruhů v každém směru. Jezdí tu nejvíce nejrůzněší SUV, ale i Lady, Pežoty, ale kupodivu minimum Škodovek. Ale kdo nemá v Rusku tmavý alespoň zadní okna, tak je úplnej lůzr, protože to tu mají snad všechna auta. Jezdi tu taky spousta ohromných amerických Kenworthů. Cestou volá Pavlovi náš šéf a oznamuje nám překvapující novinku, že s námi do Norilsku poletí nějaký Rus, který má i naše povolení ke vstupu do Norilské zakázané oblasti.

Domodědovo je ohromné nové letiště, které slouží pro vnitrostátní lety. Jsou tu spousty nejrůznější lidí, od Evropanů, čínanů, Mongolů až po černochy. Je tam tedy problém urvat nějaká místa k sezení. Nakonec se ale nějaká místa najdou. Sedíme, hrajeme si s telefonu a mně začíná hrabat, protože tam někdo pouští písničku Final Countdown pořád dokola. Když otevřou check-in, přesuneme se s naší hromadou bagáže, abychom se jich zbavili a zároveň měli místa v letadle u sebe a ne jako při letu do Moskvy, kdy sme byli roztroušení jako skleróza. Ještě než se dostaneme k pultíku, tak nás zastavuje nějaký Rus, kontroluje pasy a víza a ptá se, jestli máme povolení k pobytu v Norilsku. Říkáme, že ne, ale že je má náš partner v Norilsku. Dozvídáme se, že bez povolení nás do letadla nepustí. Jak by se nám teď hodilo, kdyby obchodní oddělení fungovalo a vytisklo nám povolení k pobytu, co nám Rusové poslali. Zkouší volat různě po letišti, jestli o nás někdo neví. Výsledkem je, že bez povolení máme prostě smůlu. Voláme Arkadijovi, který má naše papíry. Říká, že během půl hodiny až hodiny dorazí a že se ozve. Čekáme u check-inu a pozorujeme lidi, co proudí kolem nás. Je tam jak spousta slečen na jehlových podpatcích, tak i břicháči a dokonce jeden, co vypadá jak Pampalíny, včetně klobouku. U naší přepážky se hromadí nějací mongolové a my se začínáme bát, že jich bude plný letadlo. Mají vetšinou rysy lidí, co by mouše nikdy neublížili. Zde bych jen poznamenal, že ironičtější větu jsem snad ještě nenapsal. Vypadají jako propuštění trestanci, co mají zrovna chuť se trošku ze sportu poprat a smrdí jako tchoř, kterýho přejel vůz s hnojem před prasečákem. Vezou nejrůznější věci, od tašek nacpaných hadrama, přes 100 cm telku až po nerezovej žebřík na offroad. Hodina je pryč a Arkadij nikde. Do zavření check-inu je odhadem hodina. Čekáme ještě čtvrt hodiny a voláme Arkadije, ale jeho telefon je nedostupný. Začínám poněkud plašit, zatímco mí kolegové přemýšlí, jak si užijeme pár dní v Moskvě, než poletí další volné letadlo. Že půjdeme do Českého domu v Moskvě, pak si projdeme centrum, na Vasila Blaženého, na mumii, na Kreml. Mezitím řešíme s Prahou, co dál. Kde kdo zkouší Arkadije volat ale bez úspěchu.Zkoušíme znovu ukecat chlapa, jestli nás nepustí do letadla, ale je neoblomný. Když je asi 10 minut od zavření check-inu, navrhuje nám, ať si vyměníme letenky na zítra, ať nám nepropadnou letenky. Domlouváme se s Prahou, že teda jo. Když už do skoro měníme, přichází hovor, že se Arkadij objevil a že za chvilinku dorazí, ať letenky neměníme. No, prostě Pat a Mat, Čuk a Gek, Jů a Hele hadr. Arkadij přibíhá a do zavření chybí tři minuty. Nachází naše papíry, chlap nás pouští k přepážce, slečna v poslední minutě vystavuje palubní lísky a Arkadij ještě utíká zaplatit nadváhu. Mezitím už začíná boarding. Borec z ochranky s námi běží k odbavení, předbíháme frontu asi 30 lidí. Shazujeme ze sebe bundy, počítače, peněženky a boty a doslova probíháme rentgenem a detekčním rámem. Nacpu si fofrem věci do kapes, beru kufřík a běžíme na gateway, kde už vyhlašují, ať se dostaví poslední cestující. Padaji mi kalhoty, tak se mi docela spatně utíká. Můj běh vypadá, jako kdybych se posral a zároveň kulhal. Nakonec dobíháme na gate, která je samozřejmě daleko a ještě o patro níž. Vlítneme celí zplavení do busu. Začínám smrdět stejně jak ten přejetej tchoř před prasečákem.

Na ploše stojí Boenig 737 v sytě zelené barvě aerolinii S7 (snad Siberian Airlines). Martin s Pavlem tvrdí, že tahle zelená je jediná barva, která může překrýt barvy předchozích majitelů. Nastupujeme, každý z nás sedí samozřejmě úplně jinde. Překvapuje mě, že s námi neletí žádnej Mongol, asi letěli jinam. Naštěstí. Naneštěstí pro mě si zprava sedá postarší babka, co poněkud smrdí voňavkou. Z ještě větší smůly si zleva sedá cosi, jako žena. Má to asi 6 tašek a tak 120 kilo. Zachrání mě akorát sklopení opěrek na ruce, před tím, aby na mě nepřetekla. Jímá mě naprosté zoufalství. Jsem unavenej, ospalej, nasranej z mnohohodinového čekání na letišti a ještě mě hrozí usmradění a zalití sádlem. Naštěstí si všímám, že u nouzového východu je volná trojsedačka. Zastavuju letušku a ten nádherný anděl, jménem Jelena, mi sladkým hlasem říká, že si tam můžu sednout. Nejradši bych ji objal a políbil. Sádlo zalije uličku a já prchám k nouzovému východu, aby mě někdo nepředběhl. Sedám si doprostřed a rozplácnu se jako uspaná chobotnice, aby si nikdo nepřisedl. Letušky si už jen zacvičí a startujeme. Let trvá 4,5 hodiny a chvíli po startu se servíruje džus. Jsem tak vyprahlej, že slečny zastavuju pokaždé, co prochází (asi 4x). Už se na mě dívají poněkud divně. Pak následuje docela velké jídlo (teda na letadlo). Následuje roznáška čaje a kávy. Čaj si dávám asi 6x. Teď už jsem podezřelej hodně. Zbytek letu prospím se sluchátky na uších. Probírá mě až pořádný náraz podvozku o runway. Vykouknu z okna a je vidět jen obrovské množství sněhu, který se hrne přes křídla a letadlo sebou poněkud smýká ze strany na stranu. Nemám z toho úplně nejlepší pocit. Pak už jen dlouho čekáme, až naše letadlo odtáhnou k chobotu přes zasněženou runway. Je 7:15, venku je -16 stupňů a tma jako v prdeli.

A už je to tu zase...

Po nějaké době se vracím ke svému ztracenému a posleze nalezenému blogu. Postupně se zde budou objevovat zápisky z mé další služební cesty. Tentokrát se chystám opět v zimě a opět na někam úplně jinam, než na prosluněný jih. Cíl mé cesty leží šest časových pásem od Prahy. Pro představu, Moskva leží dvě časová pásma od Prahy, tak není těžký si spočítat, jaká prdel je jestě víc na východ. Abych to zkrátil, letim do Norilsk-u, který leží na Sibiři a jako malý bonus i za polarním kruhem. Pro ty, co propadají ze zeměpisu a neví, kde leží tato perla Sibiřských mest a jedno z nejšpinavějších měst na světě, je tu odkaz na mapu.