Za polárním kruhem

Z krásně vytopeného letadla přelezeme chobotem do prostor letiště. Chystáme pasy, které nám promtně seberou. Arkadij nás vede po schodech do druhého patra, kde má sídlo letištní milice. Každý cizinec se musí nejpozději do tří dnu registrovat na milici, kde ve městě bydlí. My bydlíme v pronajatém bytě, takže si to musíme zařídit sami, jinak to zařizuje hotel, kde člověk bydlí. Vyřízení formalit trvá asi dvacet minut, kopírují naše pasy a vrací nám je. Je to dobry pocit, když člověk má pas zase u sebe. Protože bez pasu a imigrační karty je to koledování o děsnej průůůůůůser - a to je to poslední, co chce člověk za polárním kruhem řešit. Jdeme si pro zavazadla a koukáme, že tam ještě nejsou. Asi jsou línější lak lenochodi s artrózou. Nakonec se pás dává do pohybu. Projede už hodně zavazadel a pořád ne ty naše. Řešíme, jestli kvůli našemu pozdnímu nástupu do letadla, byly vůbec naloženy. Nakonec přijíždí jak naše, tak Arkadijova zavazadla. Kdyby ne, byl by to průšvih, protože v palubním zavazadle mam akorát mentosky a dokumentaci k mašině. A do tý se člověk ani neoblíkne a ani je jí nenají. Arkadij vyráží shánět odvoz. Letiště je asi 70km od města. Letiště je prý asi tři roky staré. Dřív se stávalo to, že když člověk vystoupil, tak vylezl po pasovce rovnou na ulici a tam v mrazu čekal na zavazadla. Díkybohu za to, že už je nový.

Když vylezeme na parkoviště, zakousne se do nás polární vítr a zima. Už předem jsem si vzal rukavice a to jsem dobře udělal. Jen jsem si měl nasadit i kapucu, protože se mi do uší dává taková zima, že kdyby mi do nich někdo cvrnknul, tak by mi asi upadly. Nacházíme náš odvoz. Je to někdo z nemocnice s Gazelou (to je druh terénní dodávky od fimy GAZ). Řídí ji vcelku sympatický dědula kolem 65 let. Vyrážíme po zmrzlé cestě plné sněhu směr Norilsk. Dědula se nezdá a docela to uhání. Jinak řečeno se s tim vůbec nesere. Protože předjíždí většinu aut a to jich z letiště nejede vůbec málo. Cesta je v podstatě úplně rovná, bez zatáček a stoupání. Najednou auto skočí tak, ze se mi zadek odlepí od sedačky a já plynule pokračuji v letu směrem ke stropu, o který se zastavuji. To mě docela probírá, protože po letu vcelku klimbám. Oškrábu zevnitř zamrzlé okýnko a vidím jen šero a rovnou placku, ze které čas od času ční pahýl stromu. Všímám si značky pozor, hrboly a za chvíli zase letím ke stropu. Zdejší cestáři asi mají dobrý důvod, proč sem takové značky dávají. Kdyby o ní člověk nevěděl, mohl by vyletět ze silnici dřív, než by řekl Švec. Asi se začínáme blížit ke městu, protože se objevuje veřejné osvětlení, objevují se autobusy a taky odnikud vyskočí ohromná trubka, která nás málem doprovodí až na byt. Je dlouhatánská a zdánlivě nemá konce. Silnice je už taky líp upravená, jezdí po ní ohromné důlní nakladače a takový ty mašiny, co se používají na stavbách na srovnávání terénu. Tady prý ze silnice shrnují uježděný sníh a led. Je tu prý totiž teplo. Před pár sny tu totiž svítilo sluníčko a byly +2 stupně. Tím natál sníh na na ulicích a vznikly ledové plotny, po kterých se auta řítí 70-90 km\h. Město má zajímavou strukturu. Ulice jsou tu široké s dvěma pruhy v každém směru a jsou mezi sebou oddělené pruhem, ve kterém jsou lampy a v létě i něčím, co by mohla být zeleň. Je také pravidelné, jsou zde jakési bloky domů, ohraničené právě těmito širokými bulváry. Pravda, ze dvou pruhů je v provozu jen jeden a to ten prostřední, bo nalevo i napravo jsou asi metr vysoké hromady sněhu. opět se jezdí více či méně po sněhu.

Naše Gazela vjíždí uprostřed jednoho z bloku domů a vjíždí jakoby na dvůr a po chvíli zastaví před jedním, poněkud značně ošuntělým, vchodem. Vytáhneme krámy a dědula nám už jen zamává a zmizí. Venku to pěkně fičí, takže mizíme v útrobách vchodu za Arkadijem. Zde nás vítá i představitel nemocnice, co nás má na starosti - Andrej. Mladý chlap, kterému je asi tak 35, v uchu ma handsfree a každou chvíli telefonuje. Ve vchodu je také smrad, ale přišernej, asi jako na skládce, kam chodí každý den močit dva manšafty fotbalistů, prostě hnus a hegeš. Omítka na stropě se loupe, ale Arkadij vysvětluje, že každé dva roky se chodby opravují, protože když je tam -40, tak namrzá na stěnách vzdušná vlhkost. Nejen omítky, ale i dveře vypadají nejen značně robusně, ale i značně nepřívětivě. O výtahu ani nemluvě. Kdybysme nejeli do osmého patra výtahem (to proto, že bydlíme v devátém), tak bych snad šel radši pěšky. Mám pocit, že nejdeme do bytu, ale do protiatomového krytu. Vstupní dveře jsou svařeny z jeklů a 3 mm plechu. Za nimi je malá předsíň a z ní vedou dvoje dveře. Jedny k nám a druhé k sousedům. Stejně tak by mohly vést ke dvěma bankovním sejfům umístěným vedle sebe - ve dveřích je pouze malá dirka a klíč má asi 10cm a připomíná klíč na páku na volant. Za masivními dveřmi, jištěnými závorou, se nachází ještě jedny dveře, ty plní pouze funkci dekorativní. Na první pohled vypadá byt ok, na první počuch smrdí plísní. Jsou tu tři pokoje a kuchyň. V první, jakoby v obýváku, se nakonec usazuji já, trošku to tu smrdí a okna jsou pokrytá asi milimetr tlustou vrstvou námrazy. Je tu gauč, noční stolek, telka v totálním rozpadu a skříň. Do skříně nelze nic dát, neboť jsou šuplata buď plná a nebo nejdou otevřít. Na stropě jsou fleky od vody.

Dalším pokojem je malá kuchyň. Je v ní malý stůl, linka a rychlovarná konvice, která je tak špinavá, že to je moc i na kolejní podmínky. Když to tak uvážím, i na koleji sem měl menší bordel a to se uklízelo tak jednou za tři měsíce. Nádobí není o moc mladší, než tenhle dům. Další dva pokoje jsou menší. Stejně jako ten můj mají stejně zamrzlá okna a ten Pavlův je o něco studenější než Martinův. V obou dvou jsou tapety, co by sklíčily i racka chechtavýho. Oba pokoje by mohly z fleku hrát v amerických béčkových hororech, kde figurují staré vrzající domy. Koupelna je světem sama o sobě. Smrdí jak bolavá noha. Asi tam hnije odpad. No, celkově vzato děs a hrůza. Obrazová dokumentace bytu bude barevnou přílohou časopisu Ruina a zahrada.

Naši Norilští průvodci nás berou do města, abychom si mohli vybrat nějaký peníze. Člověk by neřekl, jaký je to problém - některé bankomaty mají obchody za dveřmi a je ještě zavřeno, stejně tak banky. Když už najdeme bankomat, tak nám dá každému jen 7500 rublů. Dvakrát vybrat nelze, jak se dozvíme z rozhovoru s pracovníkem banky. Pak jedeme do nemocnice. Nemocnice je velmi nová a stojí dost daleko za městem. V podstatě je to jiné město, než Norilsk. Arkadij říká, že ji začali stavět asi v polovině devadesátých let Chorvati. Má asi 13 pater a kvůli tomu bylo těžké zde najít vhodné místo pro stavbu. Jako všechny ostatní domy zde stojí na pilotech. V jejím případě 80 m dlouhých, než se dosáhlo skalního podloží. Když je zde velmi teplé počasí, může se stát, že led kolem pilotů roztává a budovy se začínají hroutit, protože město vlastně stojí na trvale zmrzlé bažině. Před třemi lety tu bylo velmi teplé léto a led kolem pilotů, který normálně neroztává, roztál. A některé starší budovy se začaly propadat. Obrázky budou někde v galerii. Každopádně nemocnice vypadá velice hezky. My si procházíme náš pavilon, kde bude stát naše mašina a pak se jdeme ukázat řediteli nemocnice. Každej se na nás chodí dívat, jako bysme byli gorili mláďata v ZOO. Ale nakonec nás vezmou zpátky do našeho úžasného bytu. Chvíli kecáme a pak jdu spát, protože jsem děsně utahanej.