Čas se opět nachýlil a nastala doba, kdy opět vyrazím za hranice. Co čert nechtěl, je to zase krásné město Norilsk. Protože je nutné dodělat instalaci, tak jsem prostě zase tu. Jen moji dva kolegové jsou jiní. Poučen z předchozího výletu vím, že je hlavně důležité mít papíry ke vstupu. Minulé problémy mě poučily, že o papírech se v Rusku prostě nediskutuje. Jak neni bumážka, tak s úředníkem nic nehne. Takže těsně před odletem jsme vybaveni každý komplet dokumenty pro všechny. Dva dny před odletem prolétla médii zpráva, že na evropské části Sibiře budou teploty padat až k -60 stupňům, což mi téměř každý, co věděl o mém odjezdu, rád s úsměvem sdělil. V Norilsku nejdřív máme bydlem v bytě 3+1, ale když se tam místní jdou podívat, tak ho sami odřeknou, protože v něm bydlelo 12 lidí a totálně ho vybydleli. Prý nám zamluvili dva byty 2+1 pod sebou a že si na místě vybereme. Normálně mám strach (7).
Odlet z Prahy probíhá v poklidu a bez problémů, což mě relativně překvapuje. Frontu na check-inu stojíme taky jen krátkou, říkáme si v letadle o poslední řadu u oken a dostáváme ji. Když člověk kouká na letištní ceny a pak je srovná s Billou, co je kus od vchodu do terminálu 1, tak nestačí žasnout. Veškeré ceny jsou násobeny nejméně dvěma. Do Moskvy letíme s Aeroflotem, takže letadlo je, ostatně jako obvykle, téměř plné. Ale naše poslední třicátá řada zůstává prázdná, takže si člověk může natáhnout pohodlně nohy. Opět se potvrzuje, že nejhorší vkus oblékání mají Rusové, protože jen málokdo může cestovat v šusťákové soupravě se zlatým řetězem, čí kozačkách barvy leopardí kůže s růžovými doplňky. Když to člověk vidí, v lepším případě kroutí hlavou, slabší povahy rovnou zvrací. Člověk si ale pomalu zvyká. V Moskvě na letišti si dáváme zdravotní procházku, kdy pěšky procházíme mezi terminály F a D. Šeremetěvo je prostě obrovský letiště. Na to jak je velké, je tam ale málo záchodů, tak i na pisoár se stojí fronta. Jít na velkou, tak si snad trháme lístky jako na poště. Do Norilsku letíme se společností Nordavia. Trošku se bojíme, co to bude za stroj a jestli tam doletí. Na check-inu se podivujeme, že po nás slečna nechce žádný papíry, ale radši se neptáme podle hesla: "Kdo se moc ptá, moc se dozví". Opět zabíráme poslední řadu u oken. Zbylé 4 hodiny trávíme ftipkováním na téma deportace, či vyhlášení rozhlasem, že chceme proniknout bez povolení do zakázané zóny. Když už se otevře gate, zatrne nám, neboť je v přízemí a to znamená jediné - jízdu autobusem a tím pádem malou společnost, co nemá na chobot - snad mají alespoň na údržbu. Mačkáme se v autobuse a dlouho čekáme. Ftípky na téma, že je to kvůli našemu povolení, se rychle vrací. Většina lidí je nabalená, jen jeden člověk má jen bundičku a růžovou košili - ten si snad spletl letadlo do Turecka, které stálo hned na vedlejší gate. Konečně přibíhá otec s děckem a autobus vyjíždí. Boing, kterým letíme, byl zřejmě původně zakoupen nějakou japonskou aerolinkou, bo nikdo jiný si do toho sedadla sednout nemůže, natož pohodlně. Poslední řada opět nezklamala a každý máme trojsedačku pro sebe. Krom večeře trávím let tím nejlepším způsobem - spánkem. Když jsem si myslel, že mi bude stačit mikina, krutě se mýlím. nezastavujeme u nového chobotu, ale uprostřed plochy. Takže sbíhám po schůdkách, a rvu se s vichrem o svojí bundu. Doobléknu se až v autobuse. Nechápu, proč letadlo nemůže na zcela prázdném letišti zajet k chobotu. Asi si ho šetří pro delegace, aby nemuseli svinovat natažený červený koberec. V Norilsku sněží a děsně fouká, později se od našeho průvodce Andreje dozvídám, že letiště málem uzavřelo provoz.
Procházíme kontrolou dokladů a jakmile se zjistí, že nejsme místní, berou si nás stranou a proklepnou důkladněji. Čekáme, že projdou všichni místní a příslušník milice si nás bere na služebnu, to že mu ukazujeme papír s povolením ho nechává klidným. Cestou na služebnu (už ale mimo prostor výdeje zavazadel) potkáváme Andreje. Ten se dává do řeči s milicionářem. Nakonec to dopadá tak, že Andrej jde do služebny sám s našima pasama a my čekáme přede dveřmi. Opět se ukázalo, že bumážka je víc, jak člověk - snad bych tam dojel i s cizím pasem, protože na fotku mi snad nikdo nekoukal. Jdeme si pro věci, které opuštěně leží na pásu a personál už pátral po majitelích (v tom lepším případě, v horším po tom, jak je odnést). Bereme kufry, prodereme se zástupem taxikářů a vyrážíme k Andrejovu autu. Má skoro nového Fokuse C-max. Jako všechna ostatní auta tam stál s nastartovaným motorem, aby moc interiér nevymrzl. A stejně jako většina aut mel v důsledku pnutí popraskané přední sklo a zimní gumy s hřebíkama. Jiné jsem tu snad ani neviděl prodávat. Vyrážíme na cca 45 minutovou cestu do města. Cesta je tak ze 3/4 osvětlena, i když nevede městem. Ale i když je osvětlena, nic vidět není, bo vitr nese oblaka sněhu, takže se jede "jen" 90 zato po paměti.
