Pěrvaja nědělja

Dlouho trvalo, než jsem se dokopal k dalšímu příspěvku, protože je to už víc jak týden, co bydlíme v hnilobě a plísni a ještě stále nemáme internet, takže bych psal zápisky tak nějak do šupliku a to se mi nechtělo. Fuj, to byla dlouhá věta. Pomalu si zvykáme na město, kde člověk nevidí ani kousek zeleně a vše je ukryto pod vrstvou sněhu a ledu. Začátkem týdne je na místní poměry horko, asi -7 stupňů. Tak teplota klesá a drží se kolem 25. Pochopitelně pod nulou. Pokud to někde neuvedu, tak teploty jsou vždy záporné. Člověka to napadne, ale to spíš tak pro pořádek. Když bylo tech, téměř parných 7 stupňů, začalo sněžit a napadlo přes noc dobrých 30 cm sněhu. Široké chodníky jsou proťapané jen pro jednoho, takže chodíme za sebou jako husy. Auta se pořádně kloužou, ale jinak jsem zatim neviděl žádnou bouračku. Na to, že jezdí z poloviny po ledu je to malý zázrak. Když už jsem před chvílí nakousl ten sníh, tak nejčastějším nákladem náklaďáků je právě sníh, který se vozí na obrovskou sněhovou skládku za městem. Vypadá jako normální skládka, včetně buldozerů. Sníh je tak zmrzlý, že si člověk nemůže postavit sněhuláka. Anebo sněhulačku. Ale vraťme se ke sněhu na ulicích. Nejsou zde sypače, jak je známe z našich silnic (některá místa jen z vyprávění), ale obrovské nakladače, které mají asi v zimě padla z práce v povrchových dolech. Nejsou to žádní drobečci, jen kolo je vyšší jak já. Tyhle nakladače lopatou hrnou sníh, dokud neni plná a pak ji vysypou do náklaďáku a nebo do pásu, co dělí od sebe pruhy silnice (ve městě jsou snad všechny čtyřproudové). Dalším strojem, který do ulic města zabloudil ze stavbu je... No, ja ani nevim, jak se jmenuje. Ale je dlouhej, má 3 nápravy, vepředu jednu radlici, kola, druhou radlici a zbývající dvě nápravy. Na stavbách se používá k rovnání terénu. Tady se používá na shrnování ujetého sněhu a ledu. Většinou pracují v párech, aby pokryli celou šíři silnice. No a nakonec se občas objeví sněžná fréza, která hází sníh jako kombajn zrní do přistaveného náklaďáku.

Už jsem začal mluvit o dopravě. Tady má většina lidí své auto.........

Za polárním kruhem

Z krásně vytopeného letadla přelezeme chobotem do prostor letiště. Chystáme pasy, které nám promtně seberou. Arkadij nás vede po schodech do druhého patra, kde má sídlo letištní milice. Každý cizinec se musí nejpozději do tří dnu registrovat na milici, kde ve městě bydlí. My bydlíme v pronajatém bytě, takže si to musíme zařídit sami, jinak to zařizuje hotel, kde člověk bydlí. Vyřízení formalit trvá asi dvacet minut, kopírují naše pasy a vrací nám je. Je to dobry pocit, když člověk má pas zase u sebe. Protože bez pasu a imigrační karty je to koledování o děsnej průůůůůůser - a to je to poslední, co chce člověk za polárním kruhem řešit. Jdeme si pro zavazadla a koukáme, že tam ještě nejsou. Asi jsou línější lak lenochodi s artrózou. Nakonec se pás dává do pohybu. Projede už hodně zavazadel a pořád ne ty naše. Řešíme, jestli kvůli našemu pozdnímu nástupu do letadla, byly vůbec naloženy. Nakonec přijíždí jak naše, tak Arkadijova zavazadla. Kdyby ne, byl by to průšvih, protože v palubním zavazadle mam akorát mentosky a dokumentaci k mašině. A do tý se člověk ani neoblíkne a ani je jí nenají. Arkadij vyráží shánět odvoz. Letiště je asi 70km od města. Letiště je prý asi tři roky staré. Dřív se stávalo to, že když člověk vystoupil, tak vylezl po pasovce rovnou na ulici a tam v mrazu čekal na zavazadla. Díkybohu za to, že už je nový.

Když vylezeme na parkoviště, zakousne se do nás polární vítr a zima. Už předem jsem si vzal rukavice a to jsem dobře udělal. Jen jsem si měl nasadit i kapucu, protože se mi do uší dává taková zima, že kdyby mi do nich někdo cvrnknul, tak by mi asi upadly. Nacházíme náš odvoz. Je to někdo z nemocnice s Gazelou (to je druh terénní dodávky od fimy GAZ). Řídí ji vcelku sympatický dědula kolem 65 let. Vyrážíme po zmrzlé cestě plné sněhu směr Norilsk. Dědula se nezdá a docela to uhání. Jinak řečeno se s tim vůbec nesere. Protože předjíždí většinu aut a to jich z letiště nejede vůbec málo. Cesta je v podstatě úplně rovná, bez zatáček a stoupání. Najednou auto skočí tak, ze se mi zadek odlepí od sedačky a já plynule pokračuji v letu směrem ke stropu, o který se zastavuji. To mě docela probírá, protože po letu vcelku klimbám. Oškrábu zevnitř zamrzlé okýnko a vidím jen šero a rovnou placku, ze které čas od času ční pahýl stromu. Všímám si značky pozor, hrboly a za chvíli zase letím ke stropu. Zdejší cestáři asi mají dobrý důvod, proč sem takové značky dávají. Kdyby o ní člověk nevěděl, mohl by vyletět ze silnici dřív, než by řekl Švec. Asi se začínáme blížit ke městu, protože se objevuje veřejné osvětlení, objevují se autobusy a taky odnikud vyskočí ohromná trubka, která nás málem doprovodí až na byt. Je dlouhatánská a zdánlivě nemá konce. Silnice je už taky líp upravená, jezdí po ní ohromné důlní nakladače a takový ty mašiny, co se používají na stavbách na srovnávání terénu. Tady prý ze silnice shrnují uježděný sníh a led. Je tu prý totiž teplo. Před pár sny tu totiž svítilo sluníčko a byly +2 stupně. Tím natál sníh na na ulicích a vznikly ledové plotny, po kterých se auta řítí 70-90 km\h. Město má zajímavou strukturu. Ulice jsou tu široké s dvěma pruhy v každém směru a jsou mezi sebou oddělené pruhem, ve kterém jsou lampy a v létě i něčím, co by mohla být zeleň. Je také pravidelné, jsou zde jakési bloky domů, ohraničené právě těmito širokými bulváry. Pravda, ze dvou pruhů je v provozu jen jeden a to ten prostřední, bo nalevo i napravo jsou asi metr vysoké hromady sněhu. opět se jezdí více či méně po sněhu.

Naše Gazela vjíždí uprostřed jednoho z bloku domů a vjíždí jakoby na dvůr a po chvíli zastaví před jedním, poněkud značně ošuntělým, vchodem. Vytáhneme krámy a dědula nám už jen zamává a zmizí. Venku to pěkně fičí, takže mizíme v útrobách vchodu za Arkadijem. Zde nás vítá i představitel nemocnice, co nás má na starosti - Andrej. Mladý chlap, kterému je asi tak 35, v uchu ma handsfree a každou chvíli telefonuje. Ve vchodu je také smrad, ale přišernej, asi jako na skládce, kam chodí každý den močit dva manšafty fotbalistů, prostě hnus a hegeš. Omítka na stropě se loupe, ale Arkadij vysvětluje, že každé dva roky se chodby opravují, protože když je tam -40, tak namrzá na stěnách vzdušná vlhkost. Nejen omítky, ale i dveře vypadají nejen značně robusně, ale i značně nepřívětivě. O výtahu ani nemluvě. Kdybysme nejeli do osmého patra výtahem (to proto, že bydlíme v devátém), tak bych snad šel radši pěšky. Mám pocit, že nejdeme do bytu, ale do protiatomového krytu. Vstupní dveře jsou svařeny z jeklů a 3 mm plechu. Za nimi je malá předsíň a z ní vedou dvoje dveře. Jedny k nám a druhé k sousedům. Stejně tak by mohly vést ke dvěma bankovním sejfům umístěným vedle sebe - ve dveřích je pouze malá dirka a klíč má asi 10cm a připomíná klíč na páku na volant. Za masivními dveřmi, jištěnými závorou, se nachází ještě jedny dveře, ty plní pouze funkci dekorativní. Na první pohled vypadá byt ok, na první počuch smrdí plísní. Jsou tu tři pokoje a kuchyň. V první, jakoby v obýváku, se nakonec usazuji já, trošku to tu smrdí a okna jsou pokrytá asi milimetr tlustou vrstvou námrazy. Je tu gauč, noční stolek, telka v totálním rozpadu a skříň. Do skříně nelze nic dát, neboť jsou šuplata buď plná a nebo nejdou otevřít. Na stropě jsou fleky od vody.

Dalším pokojem je malá kuchyň. Je v ní malý stůl, linka a rychlovarná konvice, která je tak špinavá, že to je moc i na kolejní podmínky. Když to tak uvážím, i na koleji sem měl menší bordel a to se uklízelo tak jednou za tři měsíce. Nádobí není o moc mladší, než tenhle dům. Další dva pokoje jsou menší. Stejně jako ten můj mají stejně zamrzlá okna a ten Pavlův je o něco studenější než Martinův. V obou dvou jsou tapety, co by sklíčily i racka chechtavýho. Oba pokoje by mohly z fleku hrát v amerických béčkových hororech, kde figurují staré vrzající domy. Koupelna je světem sama o sobě. Smrdí jak bolavá noha. Asi tam hnije odpad. No, celkově vzato děs a hrůza. Obrazová dokumentace bytu bude barevnou přílohou časopisu Ruina a zahrada.

Naši Norilští průvodci nás berou do města, abychom si mohli vybrat nějaký peníze. Člověk by neřekl, jaký je to problém - některé bankomaty mají obchody za dveřmi a je ještě zavřeno, stejně tak banky. Když už najdeme bankomat, tak nám dá každému jen 7500 rublů. Dvakrát vybrat nelze, jak se dozvíme z rozhovoru s pracovníkem banky. Pak jedeme do nemocnice. Nemocnice je velmi nová a stojí dost daleko za městem. V podstatě je to jiné město, než Norilsk. Arkadij říká, že ji začali stavět asi v polovině devadesátých let Chorvati. Má asi 13 pater a kvůli tomu bylo těžké zde najít vhodné místo pro stavbu. Jako všechny ostatní domy zde stojí na pilotech. V jejím případě 80 m dlouhých, než se dosáhlo skalního podloží. Když je zde velmi teplé počasí, může se stát, že led kolem pilotů roztává a budovy se začínají hroutit, protože město vlastně stojí na trvale zmrzlé bažině. Před třemi lety tu bylo velmi teplé léto a led kolem pilotů, který normálně neroztává, roztál. A některé starší budovy se začaly propadat. Obrázky budou někde v galerii. Každopádně nemocnice vypadá velice hezky. My si procházíme náš pavilon, kde bude stát naše mašina a pak se jdeme ukázat řediteli nemocnice. Každej se na nás chodí dívat, jako bysme byli gorili mláďata v ZOO. Ale nakonec nás vezmou zpátky do našeho úžasného bytu. Chvíli kecáme a pak jdu spát, protože jsem děsně utahanej.

Den první

Naše trasa letu do Norilsku je plánována tak, že nejdříve letíme do Moskvy na Šeremětěvo, pak jízda taxikem na Domodědovo a odtud nám letí letadlo do Norilsku. Odlétáme z Prahy v 10:50, přilétáme 15:35 moskevského času. Pak máme na přejezd na Domodědovo máme dost času - skoro 8 hodin, do Norilsku odlétáme chvíli po jedenácté hodině moskevského času a přilétáme kolem osmé ranní krasnojarského času. Tolik k teorii...

V den odletu se v práci objevuji na můj vkus nechutně brzo, už kolem čtvrt na osm. Probíhá předstartovní příprava a dohady, kdo si do narvaných tašek ještě dá štos dokumentace a hlinikový kotouč o průměru 35 cm. Chvíli přemlouvam svůj příruční kufřík po dobrém než kapituluji a chvili po té kapituluje i kufr. Kotouč putuje mezi mými kolegy ve zbrani, říkejme jim třeba Martin a Pavel. Nikomu z nich se nechce kotouč brát, neboť jsou již jisté zkušenosti se zvědavostí ruských celníků. Nakonec kotouč dostává Martin a je mu folií přimotán k tašce. Kotouč má na tloušťku asi 5 mm, tak doufáme, že by mohl bez poškození vydržet i cesty s ruskými leteckými společnostmi. Protože Norilsk je uzavřená oblast, je nutné tam mít pozvání, proto se ještě asi v půl deváté pídím po tom, jak je toto organizačně zajištěno. Dostává se mi odpovědi, že jde bez problémů doletět do Norilsku a tam už na nás bude někdo čekat s dokumenty v ruce, ale pokud bychom chtěli, že kopie těch dokumentů má naše obchodní oddělení. Leč obchodní oddělení neúřaduje tak brzy po ránu (což vcelku chápu). Ovšem tato zdánlivá drobnost se škodolibě projeví o něco později. Odlétáme chvíli před jedenáctou dopoledne, takže už chvíli před devátou vyrážíme směr letiště a cestou vymetáme i poslední nákupy zásob. Cesta cestou nabereme jednoho stopaře a díky němu jízda dostává grády - jmenuje se černý humor, už vymýšlíme různý věci, co se můžou posrat a my s tim neuděláme vůbec nic.

Na letišti nastává první problém tehdy, kdyz si stoupneme do řady, která neutíká a ve který se nějaký pár domáhá odletu, i když nemá v pořádku víza. Tvrdneme ve frontě a koukáme, jak nás "předbíhají" lidé, co přišli po nás. Když přijdeme na řadu, ujímá se nás vcelku sympatický Turek. Vyřizuje palubní lístky, kontroluje víza, ale když dojde na vážení našich tří zavazadel, tak znejistí a ptá se nás, jestli víme, že za jedno kilo nadváhy se platí 15E. My máme nadváhu přes 17 kg. Říkáme, co se dá dělat, že ji zaplatíme. On chvíli dumá, pak píše na papírek nějaké údaje a přeje nám pěkný let. Čteme si lístek s nadváhou a usuzujeme, že na toho Turka nemá ani David Copperfield, protože jedním mávnutím pera ze 17 kg udělal 5. Proste frajer. Když se s námi rozloučí sličná celnice, nacházíme si místa na sezení a probíhá obligátní loučení po telefonu s přáteli a našimi blízkými. Člověk si naposled před odletem chce odskočit na záchod v západoevropském stylu, ale narazí na něco, čemu můžou konkurovat pouze záchody v nemocnici v Uralsku a to možná jen stěží - no, prostě je úplně celej posranej. Když projdeme kontrolou osobních zavazadel, do boardingu chybí už jen pár minut. Že většina pasažérů jsou Rusové poznávám snadno, neboť stojí frontu i když ještě nejsou přítomny letušky. No co, alespoň si je kam sednout a pozorovat to jejich hemžení. Myslel jsem si, že když mam cestovní zavazadlo a tašku s noťasem, tak mam krámů až až, ale kupodivu jsem se mýlil. Možná mě to překvapit nemělo, ale většina lidí byla obalena taškama s nakupama jako sladká hruška vosama. Fronta pomalu mizí a my se procpeme do letadla, kde horko těžko umisťujeme svá zavazadla. Letušky si zacvičí, piloti si zkusí projet pár zatáček na letišti a startujeme. Let je nudný a fádný, asi jako rozhovor se slavným fotbalistou. Když nespím a jím "oběd", pozoruji své spolucestující. Rus, sedící přede mnou, si dlouho cestu krátí průzkumem a konzumací. Je to dost hnusné, neboť zkoumá obsah vlastního nosu. Otázku konzumace snad ani rozebírat nemusím. Druhou perličkou je žižkovský rabín, co si stěžuje snad na všechno, pokaždé, když jde letuška, něco chce - ať panáka, jiné (košer?) jídlo. Jinak je docela klid. Jen před přistáním v Moskvě se dva lidé pomodlí, políbí zlatý kříž (ne křížek!!), co mají na krku. Asi se jim to zadaří, bo pilot přistane. Sice s tim sekne jak vojenskej pilot se starym MIGem, ale to, že se v tom hnusnym počasí trefí alespoň na přední a pravé kolo podvozku, považuji za zásah Boží. Rusové opět tleskají. Přemýšlím, jestli bych chtěl zažít úspěšné přistání, kdyby ani Rusové netleskali. Letadlo ještě ani nestojí u chobotu a Rusové už poslušně stojí frontu k výstupu. Tedy při letu žádné změny od minula. Vlastně jedna změna, měli sme úžasnej dezert, pro kterej bych ztloukl i bratra (bratr snad promine).

Po příletu nás vítá ohromná fronta u pasové kontroly, Musíme vyplnit imigrační kartu. Mam ji vyplněnou asi 10 vteřin a přijde nějaká slečna, jestli si ji může půjčit. Odměnou je mi komentář od kolegů "Hmm, takhle rychle neměl babu ani Pepa." Slečna s tužkou někam zmizí, Martin mi chce naúčtovat 1000E za ztracenou vzácnou tužku, ke které měl silný citový vztah. Popsat ji sice nedokáže, ale zbožňoval ji. Po chvíli se slečna vrací a obdaří mě zářivým úsměvem. Mezi otrávenými xichty ve frontě to rozhodně potěší. Imigrační úředník si nás změří pohledem, dostáváme tři razítka a jdeme si pro bagáž. Ve frontě jsme byli asi 45 minut, ale na naše kufry si ještě 10 minut čekáme. Při východu z celního prostoru nám chtějí ještě prosvítit kufry, ale když říkáme, že jsme z České Republiky, tak jen mávne rukou ať jdeme. Nevím, jestli mám být potěšen a nebo uražen. Když vylezeme do vstupní haly, oblehnou nás taxikáři ve stejném počtu, jako když Švédi oblehli Prahu. Jen ti Švédi by se dali líp zahnat. V letištní hale si najdeme taxislužbu, co nás sveze na Domodědovo. Je tam mlada Ruska a dává ostentativně najevo, že jí je na tuhle práci škoda. Cesta stojí 3100 a lze tam platit kartou předem (1 rubl je cca 60 haléřů). Na Domodědovo je to asi 130 km a doba jízdy závisí na velikosti zácpy v Moskvě, která nikdy není nulová. My to projeli za cca hodku a půl, ale prý je možné jet i 7 hodin.

Náš taxikář Moskvou nejede rozhodně poprvé - velkou část cesty jede v úzkém odstavném pruhu, který tvoří doplňkové místo v dopravní špičce. Kličkujeme mezi auty - vždycky se před někoho vecpe, že i pražák by se zastyděl. Ale nikde se tu netroubí. Asi polovinu cesty je v protisměru kolona, o které si myslíme, že se ani nehne. Doufám, že si ji nevystojíme cestou zpátky. A to má obchvat Moskvy 6-7 pruhů v každém směru. Jezdí tu nejvíce nejrůzněší SUV, ale i Lady, Pežoty, ale kupodivu minimum Škodovek. Ale kdo nemá v Rusku tmavý alespoň zadní okna, tak je úplnej lůzr, protože to tu mají snad všechna auta. Jezdi tu taky spousta ohromných amerických Kenworthů. Cestou volá Pavlovi náš šéf a oznamuje nám překvapující novinku, že s námi do Norilsku poletí nějaký Rus, který má i naše povolení ke vstupu do Norilské zakázané oblasti.

Domodědovo je ohromné nové letiště, které slouží pro vnitrostátní lety. Jsou tu spousty nejrůznější lidí, od Evropanů, čínanů, Mongolů až po černochy. Je tam tedy problém urvat nějaká místa k sezení. Nakonec se ale nějaká místa najdou. Sedíme, hrajeme si s telefonu a mně začíná hrabat, protože tam někdo pouští písničku Final Countdown pořád dokola. Když otevřou check-in, přesuneme se s naší hromadou bagáže, abychom se jich zbavili a zároveň měli místa v letadle u sebe a ne jako při letu do Moskvy, kdy sme byli roztroušení jako skleróza. Ještě než se dostaneme k pultíku, tak nás zastavuje nějaký Rus, kontroluje pasy a víza a ptá se, jestli máme povolení k pobytu v Norilsku. Říkáme, že ne, ale že je má náš partner v Norilsku. Dozvídáme se, že bez povolení nás do letadla nepustí. Jak by se nám teď hodilo, kdyby obchodní oddělení fungovalo a vytisklo nám povolení k pobytu, co nám Rusové poslali. Zkouší volat různě po letišti, jestli o nás někdo neví. Výsledkem je, že bez povolení máme prostě smůlu. Voláme Arkadijovi, který má naše papíry. Říká, že během půl hodiny až hodiny dorazí a že se ozve. Čekáme u check-inu a pozorujeme lidi, co proudí kolem nás. Je tam jak spousta slečen na jehlových podpatcích, tak i břicháči a dokonce jeden, co vypadá jak Pampalíny, včetně klobouku. U naší přepážky se hromadí nějací mongolové a my se začínáme bát, že jich bude plný letadlo. Mají vetšinou rysy lidí, co by mouše nikdy neublížili. Zde bych jen poznamenal, že ironičtější větu jsem snad ještě nenapsal. Vypadají jako propuštění trestanci, co mají zrovna chuť se trošku ze sportu poprat a smrdí jako tchoř, kterýho přejel vůz s hnojem před prasečákem. Vezou nejrůznější věci, od tašek nacpaných hadrama, přes 100 cm telku až po nerezovej žebřík na offroad. Hodina je pryč a Arkadij nikde. Do zavření check-inu je odhadem hodina. Čekáme ještě čtvrt hodiny a voláme Arkadije, ale jeho telefon je nedostupný. Začínám poněkud plašit, zatímco mí kolegové přemýšlí, jak si užijeme pár dní v Moskvě, než poletí další volné letadlo. Že půjdeme do Českého domu v Moskvě, pak si projdeme centrum, na Vasila Blaženého, na mumii, na Kreml. Mezitím řešíme s Prahou, co dál. Kde kdo zkouší Arkadije volat ale bez úspěchu.Zkoušíme znovu ukecat chlapa, jestli nás nepustí do letadla, ale je neoblomný. Když je asi 10 minut od zavření check-inu, navrhuje nám, ať si vyměníme letenky na zítra, ať nám nepropadnou letenky. Domlouváme se s Prahou, že teda jo. Když už do skoro měníme, přichází hovor, že se Arkadij objevil a že za chvilinku dorazí, ať letenky neměníme. No, prostě Pat a Mat, Čuk a Gek, Jů a Hele hadr. Arkadij přibíhá a do zavření chybí tři minuty. Nachází naše papíry, chlap nás pouští k přepážce, slečna v poslední minutě vystavuje palubní lísky a Arkadij ještě utíká zaplatit nadváhu. Mezitím už začíná boarding. Borec z ochranky s námi běží k odbavení, předbíháme frontu asi 30 lidí. Shazujeme ze sebe bundy, počítače, peněženky a boty a doslova probíháme rentgenem a detekčním rámem. Nacpu si fofrem věci do kapes, beru kufřík a běžíme na gateway, kde už vyhlašují, ať se dostaví poslední cestující. Padaji mi kalhoty, tak se mi docela spatně utíká. Můj běh vypadá, jako kdybych se posral a zároveň kulhal. Nakonec dobíháme na gate, která je samozřejmě daleko a ještě o patro níž. Vlítneme celí zplavení do busu. Začínám smrdět stejně jak ten přejetej tchoř před prasečákem.

Na ploše stojí Boenig 737 v sytě zelené barvě aerolinii S7 (snad Siberian Airlines). Martin s Pavlem tvrdí, že tahle zelená je jediná barva, která může překrýt barvy předchozích majitelů. Nastupujeme, každý z nás sedí samozřejmě úplně jinde. Překvapuje mě, že s námi neletí žádnej Mongol, asi letěli jinam. Naštěstí. Naneštěstí pro mě si zprava sedá postarší babka, co poněkud smrdí voňavkou. Z ještě větší smůly si zleva sedá cosi, jako žena. Má to asi 6 tašek a tak 120 kilo. Zachrání mě akorát sklopení opěrek na ruce, před tím, aby na mě nepřetekla. Jímá mě naprosté zoufalství. Jsem unavenej, ospalej, nasranej z mnohohodinového čekání na letišti a ještě mě hrozí usmradění a zalití sádlem. Naštěstí si všímám, že u nouzového východu je volná trojsedačka. Zastavuju letušku a ten nádherný anděl, jménem Jelena, mi sladkým hlasem říká, že si tam můžu sednout. Nejradši bych ji objal a políbil. Sádlo zalije uličku a já prchám k nouzovému východu, aby mě někdo nepředběhl. Sedám si doprostřed a rozplácnu se jako uspaná chobotnice, aby si nikdo nepřisedl. Letušky si už jen zacvičí a startujeme. Let trvá 4,5 hodiny a chvíli po startu se servíruje džus. Jsem tak vyprahlej, že slečny zastavuju pokaždé, co prochází (asi 4x). Už se na mě dívají poněkud divně. Pak následuje docela velké jídlo (teda na letadlo). Následuje roznáška čaje a kávy. Čaj si dávám asi 6x. Teď už jsem podezřelej hodně. Zbytek letu prospím se sluchátky na uších. Probírá mě až pořádný náraz podvozku o runway. Vykouknu z okna a je vidět jen obrovské množství sněhu, který se hrne přes křídla a letadlo sebou poněkud smýká ze strany na stranu. Nemám z toho úplně nejlepší pocit. Pak už jen dlouho čekáme, až naše letadlo odtáhnou k chobotu přes zasněženou runway. Je 7:15, venku je -16 stupňů a tma jako v prdeli.

A už je to tu zase...

Po nějaké době se vracím ke svému ztracenému a posleze nalezenému blogu. Postupně se zde budou objevovat zápisky z mé další služební cesty. Tentokrát se chystám opět v zimě a opět na někam úplně jinam, než na prosluněný jih. Cíl mé cesty leží šest časových pásem od Prahy. Pro představu, Moskva leží dvě časová pásma od Prahy, tak není těžký si spočítat, jaká prdel je jestě víc na východ. Abych to zkrátil, letim do Norilsk-u, který leží na Sibiři a jako malý bonus i za polarním kruhem. Pro ty, co propadají ze zeměpisu a neví, kde leží tato perla Sibiřských mest a jedno z nejšpinavějších měst na světě, je tu odkaz na mapu.

Cesta do Tarazu

Ráno mě budí budík už asi v deset. Vstávám, projdu si svůj koupelnový rituál a jdu zabouchat na kolegu, ať jde na snídani. Za dveřmi mrtvolné ticho. Tak to balim a jdu ještě spát. V jedenáct mi buší kolega na dveře, že asi zapal. Ubezpečuju ho, že zaspal určitě a jdeme na snídani. Na recepci se dozvídáme, že je moc velká zima v restauraci (nechci ani vědět jaká, protože už včera mi tam byla chvílema zima) a prý nám přinesou snídani na pokoj. Jak řekli, tak udělali. Jen mohli ohrát nádobí, protože omeleta se skoro potáhla jinovatkou a k talíři se člověk skoro lepil. Dobrá zpráva je, že nás bez příplatku nechaji na hotelu až do jedný odpoledne a že nám objednaji taxi na letiště. Když nadejde určená hodina, tak sme dole a jdeme platit. Uklízečka haleká přes půlku hotelu, co vše chybí v minibaru. Chybí téměř veškeré pivo, ale to tu asi těžko někoho překvapí. Když vyřídíme minibar, jdeme platit ubytování, ale ouha. Terminál na kartu nejede. Druhy pokus nepomůže. Takže obíháme asi tři další terminály na hotelu se stejným výsledkem. Do toho volá taxikář, že tu už je a my už cítíme, že náš časový plán se hroutí, protože letiště je dost daleko od města. Nakonec to řešíme tak, že jdu vybrat peníze do bankomatu, kterej naštěstí funguje. Letíme s věcma do taxiku. Nikdy by mě nenapadlo, ze starej Passat je tak velký auto, protože se do něj poskládaji všechny naše věci a že jich je. Pašík je v ponekud horšim stavu, protože místo zadního skla má pouze igelit a při zavírání kufru upadne SPZka, kterou taxikář asi 10 minut připevňuje zpátky. My sedíme vevnitř a rozmýšlíme, jestli nám letadlo uletí. Nakonec ale vyrážíme a po půl hoďce vystupujeme na letišti. Jako magoři se ženeme na check-in a s hrůzou zjišťujeme, že tam nikdo neni. Hodina od odletu a zavřeno. Kolega odběhl a zjistil, že se otvírá až za čtvrt hodiny. Trosku koukáme, ale čas využíváme tak, že kupujeme letenky z Tarazu do Astany a přebookováváme si s kolegou letenky do Prahy o dva dny později. Check-in je otevřen, my zváženi a nadváha zaplacena. Následuje obvyklá procedura – sundání opasků, padání kalhot, kontrola osobních věcí, naše pasy kolující přes všechny uniformované v dohledu. Pak nás všechny cekající nahrnou do autobusu a snad 10 minut nás vezou k letadlu. To už snad ani nemůže stát na letišti, ale na parkovišti u nějakýho obchoďáku. Před námi jsou dvě matky asi se třemi dětmi a kolega nás varuje, že asi budou celou cestu řvát. To se máme nač těšit.
Když ho vidíme, naše zbožné přání, že poletíme Airbusem se hroutí jak domeček z karet. Na ploše stojí Andula, jinak Antonov An-24. Pro neznalé je to turbovrtulový letadlo. Než se rozkoukáme, vytvoří se fronta a my jsem jako obvykle zase úplně na konci. Zblízka Andula vypadá hůř jak z dálky. loupe se lak a množství nýtů, co to drží pohromadě je děsivé. O něco dřív jsem byl kamarádkou varován, ať si nesedám dopředu, ale co nejvíc dozadu, že tam nebude takový kravál. Rád bych se tímto doporučením řídil, ale volná místa jsou už jen vepředu. Málem bych zapomněl, že jsem se s Andulou důvěrně seznámil, když jsem se za dveřmi narovnal. Moje snaha prorazit trup ještě na letišti zjevně pobavila letušku. Omlouvá ji to, že se pak na mě mile usmála. Když zabereme první dvě řady sedaček, letuška už rozdává výborné bonbóny. Chvíli na to už letadlo startuje. Vrtule točicí se kousek od mý sedačky mi sebevědomí nepřidává stejně jako děsný hluk a vibrace. Koukám dozadu na Kazachy, ale ty jsou v klídku a čtou si noviny. Snažím sám sebe přesvědčit, že to bude normální. Najednou hluk zesílí a letadlo vyráží jak bodnutý šídlem směr runway. Pilot to už má zřejmě v ruce, protože být v autě, tak řeknu, že zatáčky projíždí přes ruční brzdu. Reproduktor nade mnou zachrchlá a mluví k nám pilot. Nemám tušení, jestli nám přeje krásný let a nebo se modlí. Rozjíždíme se na runwayi a já mám pochybnosti, jestli Andula vzlítne, protože si přijde, že se pomalu rozjíždíme. V tu chvíli motory začnou vydávat ještě větší kravál, než sem pokládal za možné a zrychlení mě tlačí do sedačky a za chvíli se odlepujeme od země. Vyloženě se těším na to, až dostoupáme na letovou výšku a motory trošku utichnou. Mezitím zjišťuji že Andule je naprosto luxusní letadlo, protože sedačky přede mnou jdou sklopit dopředu, moje dozadu a tak za chvíli jsem nataženej úplně luxusně. Moje nadšení z letové výšky se poněkud zmenší, když zjistím, že motory dělaji pořád stejný randál – takový pravidelně nepravidelný. Když kouknu z okénka, nestačím se divit. Je úžasný výhled na nicotu. Na zemi proste nic neni. Ale jak je krásný počasí, tak je vidět horizont, jak se láme země. Dělám pár fotek, ale to se musí zažít. Nasazuju sluchátka, abych unikl hluku jiným hlukem, ale moc se nedaří. Zato se mi podaří nějak usnout. Za nějakou dobu mě budí krásná, usměvavá letuška a dává mi oběd. Nějaký piroh, ovoce a úžasně dobrou čokoládu. Opět udělám pár fotek a zase usínám. Sám od sebe se probouzím, kouknu z okénka a tam nic. Dole pod letadlem je jen bílá pláň, kam jen oko dohlédne. Než vyhrabu foťák, tak se tam objevuje nějaká řeka a dojem je v háji. Poslední probuzení je opět od letušky, která mi nabízí bonbon a říká, že budeme přistávat. Začnu se trosku bát, protože vzlet Anduly je něco jiného, než přistání. Dlouho manévrujeme a každý manévr je hodně znát. Pomalinku se blížíme k zemi. Už sme ve výšce, kde jsou normálně vidět stromy, domy a tak. jenže tu neni nic. Najednou se objevuje přímo pod náma bílá plocha a Andula na ni mazlivě dosedá. Asi sem doteď nezažil měkčí přistání. Ale pořád jedeme děsně rychle po zasněžený runwayi. Mám chmurné představy. Nakonec ale zastavujeme a svižnou jízdou se suneme k letišti. Ještě se nezastavují vrtule a Kazaši už vyrovnaně stojí frontu ven. Při vystupování se loučím s letuškou a s pozdravem ji věnuji úsměv. Naoplátku dostávám asi ten nejkrásnější úsměv v Kazachstánu. Letištní hala je malinká. Jen projdeme jedněma dveřma a jsem u výdeje zavazadel, které jsou hned u nás. Je jich celkem sedm z toho tři jsou naše. Teď, v relativním tichu, si uvědomuju, že mi v hlavě hučí snad ještě mnohem víc jak v patnácti letech v kládě. Děs. A to s Andulou letíme tu samou cestu zpátky, to se mam na co těšit.
Bereme bágly a jdeme směrem ven a do kanceláře koupit si letenky. Okamžitě nás obklopí taxikáři. Odháníme je a razíme si cestu ke kanceláři letecké společnosti. Ač mají na dveřích napsáno, že berou Visu, tak tomu není. Nejde ani bankomat na letišti, tak si letenky rezervujeme s tím, že si je vyzvedneme na pobočce ve městě. Bereme prvního taxikáře, co nám přijde pod ruku. Vede nás k omlácený Audině a za chvíli vyrážíme do města. V duchu se Andule omlouvám za to, že jsem ji nazval vrakem, protože Audina je na tom ještě hůř. Náš řidič je nějakej Turek a mluví kazašsko-rusko-turecky. Pořád něco brebentí a kolega jen přikyvuje a říká hmmm. Nakonec zastavujeme u hotelu. No, na fotce vypadal teda podstatně líp.
Vítá nás sympatická černovlasá recepční. Když zjistí, že rozumíme i anglicky, tak mluví anglicky a když neví nějaký slovíčko, plynule přejde zpátky do ruštiny a pak zase do angličtiny. Do toho si malinko šlape na jazyk, ale je nadšená, že se může blýsknout, že umí anglicky. Dostáváme klíče od pokojů, naházíme tam věci a jdeme na jídlo. Restaurace vypadá úžasně luxusně, dojem kazí jen veliká televize ze zadní projekcí, která má příšerně rozhozený barvy. Ještě než obsluha přinese jídelní lístek, objednáváme tři Karagandinskoje. Vybíráme si, objednáváme a když dopíjíme asi třetí pivo, zjišťujeme, že je něco špatně. Celou tu dobu, co tam sedíme hraje na playlistu jedna písnička: Justin Timberlake – My love. Už to leze na mozek. Poprosíme pikolíka, aby tam pustil něco jinýho. Pouští DVD s písničkama z MTV. Při druhý písničce se o nás pokouší mrákoty. Justin a ke všemu i s obrazem. Ale to naštěstí už nesou jídlo a jakákoli hudba nás přestává zajímat. Večeři zakončíme vodkou Žuravli (nebo tak nějak – je fakt dobrá, doporučuju zkusit). A brzo na kutě, další nemocnice čeká.

Cesta z Uralsku do Astany

Na letiště vede široká silnice, ale na který je 40ka. Protože vede kolem kolonie dač (to je ruská verze chaty za městem, u nás by to spíš byla zahrádkářská kolonie). Řidič se courá a říká, že tu často měří. Pokuta za rychlou jízdu je tu děsná. Pokud cesta taxikem na letiště vzdálený asi 15km stojí 1500 tenge, tak překročení rychlosti je za 7000 tenge. Na místní poměry děsně mastná pokuta. A jejich milicionářů je tu hafo. Asi je to známá zóna, kde se dobře kasíruje. Cestou nás mine několik nových Audin nebo BMW, které si z rychlosti nic nedělají. A protože je u žádné hlídky nevidíme, tak zřejmě ani z milice, která na oplátku úspěšně předstírá, že nic nevidí. Končí chaty, silnice se ještě více rozšiřuje. Veslo by se na ni 6 našich pruhů nebo 8 Kazašských. Prakticky jsou tu vyjeté dvoje koleje v ledu. Naše Audi jede v kolejích jako přibité. Pokud byste se někdy divili, kam se poděly všechny starý Audi, Mercedesy, Passaty a BMW, tak vězte, že jezdí v Kaza a ještě dlouho jezdit budou. Naše Audi 80 už má ale lepší časy už dávno za sebou, protože tak jednou za dvě minuty začne pípat řídící jednotka a je nutno vypnout a nastartovat motor. Skoro mam i strach, že na letiště nedojedeme. Ale nakonec přijíždíme na letiště. Jako nový terminál na Ruzyni teda nevypadá, spíš na letiště tak v Brně a to ještě stěží. Venku je obvyklých -25, na letišti je o něco tepleji. Teploměr ukazuje -9 stupňů. Čekat máme asi 50 minut, tak strategicky zabíráme místa na topení. Po několika sekundách zjišťujeme, že to nebyl nejlepší nápad, protože má teplotu snad 150 stupňů. Takže nezbývá než nandat rukavice, kapucu a očima tlačit ručičky na hodinách v hale.
Nakonec přichází něco, co kdysi mohlo být ženou. Sebere nám pasy a letenky, odkráčí kamsi, ale nakonec se vrací s našimi pasy i palubními lístky. Následuje klasika – vážení zavazadel, placení nadváhy (za kilo nadváhy se platí cca 45Kč), osobní prohlídka a pak čekání v hale. Hala je naštěstí velice slušně vytopená, no na místní poměry. Je tam tak +12 stupňů. Ke dveřím přichází letuška a okamžitě se tvoří fronta. Kazaši a i Rusové fronty musí milovat, protože je vytvářejí při sebemenší zámince. Dlouho se nic neděje, ale fronta je spořádaná a ani se nehne. Nakonec začíná kontrola palubních lístků. My, jako obvykle, na konci fronty. Letí s námi hodně zajímavých postaviček, ale nejzajímavější je z nich emo človíček, cely v oblečení od Gucciho, s iPhonem v ruce a čepicí s nápisem „FBI". Nešlo se nesmát. Naženou nás do autobusu a nechají v něm asi 15 min stát s otevřenými dveřmi, snad aby sme si užili čerstvého vzduchu. Když nastoupí naše letuška, autobus se rozjíždí a odveze nás k 100m vzdálenému letadlu. Mám chuť vraždit. Kazaši opět velmi rychle (na to kolik mají příručních zavazadel) tvoří úhlednou frontu v níž se vesele předbíhají. Kdo by čekal, že se do letadla dostáváme jako poslední, ten se nemýlí. Má to ale jisté výhody. Nepátráme po svých místech, ale okamžitě zabíráme volné řady u nouzových východů. Sklidíme několik nepříjemných pohledů od lidí, co sedí v řadě tři. Po startu se natáhnu přes tři sedačky. Kdo mi to jen říkal, že s ekonomické třídě je málo místa? No, to ještě zjistim. Letíme zase s Air Astana a drží nastavený standard, neboť letušky jsou krásné a milé. Mno a jinak Airbus A319 je skoro nový. Dostáváme sluchátka, ob tři sedačky je LCD monitor. Pohodička. Jen si počkám na obědovečeři a pak během chvilky usínám a budí mě až letuška, že budeme přistávat. Na to, že to je krátký let (2 hoďky a kousek), tak je jídla dost a je fakt dobré. Piroh, ovoce, jogurt, dezert a výborná čokoláda. Po sametovém přistání a zastavení u chobotu propuká opět šílenství a závod o to, kdo bude první venku z letadla. Když (pro změnu) jdeme jako poslední, stejně ještě čekáme hodnou chvíli na zavazadla. Ale určitě mají pro to nějaký dobrý důvod. Cestou ven nám zkontrolují pasy a prozáří všechny věci. Nevím, jaký to má důvod, ale jistě nějaký bude.
Astana je nové hlavní město. Letiště je velké, vzdušné a září novotou. Nepokrytě dává najevo, že má ohromit. Na letišti nás čeká Ruslan. Je to zdejší malé velké zvíře a zprostředkovává nám v Kazachstánu zakázky a věci kolem nich. Trošku mě překvapuje, že to není žádnej tlusťoch, ale hubenej vysokej sportovec. Naházíme si věci do jeho Touaregu a vyrážíme do Astany. To auto má zřejmě binární plyn, protože buď jedeme 120 – 150 a nebo brzdíme. To vše opět na ledovatých cestách jak kus za městem, tak ve městě. Město samo má na okraji něco, co je podobné našim panelákům. O kus dál prostě ohromí. Jednak množstvím prosklených budov a také nevkusem. Snaží se návštěvníka ohromit za každou cenu širokými bulváry, množstvím mrakodrapů a hned vedle nich je komplex budov, které snad pocházejí z dob socialistického realismu. Všechno je ohromné, svítící, často nevkusné. V prvním hotelu (mimochodem má 18 pater) mají plno. V druhém prý mají zimu (nechci vědět, co je pro Kazacha zima, když venkovní teploměr teď ukazuje -36).
Končíme v malym hotelu schovaném v komplexu, co je právě z dob socialistického realismu. Mají jen dva standardní pokoje + jeden deluxe. Nakonec ho dostávám já, prej aby si kolegové nemuseli závidět. Od jejich pokojů se liší pouze velikostí, velikostí televize a příšerného smradu v koupelně. Ten je možná za zvláštní příplatek. Smrdí to jako, kdyby v odtoku ze záchodu chcípnul mýval. Pozitivní zpráva je, že dole v restauraci točí Krušovice. Domlouváme si za půl hoďky sraz a jdu se zabydlet. Hodim bundu do skříně a fotim si pokoj. Přijde mi, že něco není úplně v pořádku. Aha, je mi zima, takže si beru bundu a po chvili i rukavice, na klin davam notebook a opřen o radiátor si píšu s lidma na ICQ. Za chvíli naštěstí jdeme do tý hospody. Dáváme si Krušovice a konstatujeme, že doma chutnají líp. A taky nějak smrdí drahotou (jako všechno kolem. Jen samotný Krušovice stojí přes 200Kč), takže se žádná likvidace místních pivních zásob nekoná. Nakonec vítězí únava z cestování a jdeme spat. V mém pokoji se objevily tři přímotopy a já si odvažuju sundat mikinu a nakonec i po dlouhém přemáhání do sprchy. Mezitím mi dva přímotopy nahřívaji deku, abych pak nezmrzl. Nakonec to nebylo tak zlý. Zítra pokračujeme v cestě do Tarazu.

Uralsk II

Po delší době bez netu zase trocha postřehů z Kazachstánu.
Ráno snídaně, dávám si omeletu. To ještě netuším, že tu sním tolik vajíček, že bych mohl začít kvokat. Po snídani vyrážíme nás zase čeká dědula s UAZem a veze nás do nemocnice. Cestou nejsem dost skrčenej a tak na jednom hrbolu málem prorážim hlavou střechu sanitky. Zbytek cesty brblám nadávky a hladim si bouli. V nemocnici se jako obvykle vyptav8me na cestu. Nemocnici postavili odhadem tak v padesátých letech, kde není klasické lino je dřevěná podlaha. Všude spousta lidí a personálu, co nosí župany a na hlavě cosi, co má nejblíž k čepici šéfkuchaře. Jdeme davem a jsme rozhodně atrakcí pro všechny. V nemocnici si nás ale zase předcházejí, po chvíli práce nám přinesou čaj. Čaj se tu dělá tak, ze do menší konvičky se udělá tak čtvrt litru silnýho extraktu a v druhý konvičce jsou tak dva litry vody na dolití. Nějak spatně odhadujeme množství extraktu a vzniká tak čaj o síle nasranýho buvola. No, poučení pro příště. Když jdeme vrátit večer konvičky, dostaneme se do kuchyně. Připomíná kuchyni našich prababiček. Velká kamna a na nich smaltované hrnce různých velikostí. A také různě oprýskané. Jako bonus k tomu podivný vzduch připomínající kombinaci zatuchliny a spáleniny. V duchu si děkuji za to, že jsem v poledne odmítl oběd, protože mám pocit, že bych pak udělal rekord ve sprintu na 100 metrů překážek zakončený zápasem sumo, když bych někoho vyhazoval ze záchodu. Krom toho je zase záchod cítit přes půl chodby. I tu je na záchodě kbelík. I když to tak na první pohled vypadá, nejsou v něm obaly od čokolády. No, prostě jsou věci, který zažít nemusim a pokud je to možný, snažim se vydržet na hotel, kde se dá sedět v evropském stylu. Jinak zkušení cestovatelé mi tvrdili, že během prvních tří dnů dostane člověk děsnou sračku, než si žaludek zvykne. S odstupem času mohu říct, že mají bohužel pravdu.
Cestou na hotel se při nastupování praštim znova, tak boule už mam dvě. Ta nová je naštěstí malinká. V hotelu shodim věci a jde se na večeři. V hotelu Rachat výborně vaří, ceny mají slušný, tak se napereme k prasknutí. Mno a padá jedno pivo za druhym. Nedokážu držet krok. Karagandinské pivo není špatný, u nás bych ho přirovnal asi ke Staropramenu. Každopádně se dám podaří za večer restauraci vypít tak, že jim tam zbývá jen Heiniken (čert ví, jak se to píše) a ještě jedno nějaký americký pivo. Už jsem říkal, že Kazaši jsou milí lidé, ale naše servírka se ani jednou neusmála. Rozesmát servírku se povedlo až druhý večer, kdy sme se rozhodli, že po pivu se dáme ve dvou 200g vodky. U toho jsme se zeptali, jak je to moc. To ji upřímně pobavilo a řekla, že dvě holy za večer dají tak 600g vodky. My na ty piva dali nakonec 500g a ja sem cejtil, že už toho mam v krvi tak akorát. Normálně bych se šel ven projít, abych trošku vystřízlivěl, ale venku je v noci přes 30 stupňů pod nulou, takže bych se spíš stal venku nějakým okrasným sněhulákem, teda spíš zmrzlíkem. Ta představa se mi příliš nezamlouvá. Takže jdu s noťasem do vstupní haly, tady zapadám do úžasně pohodlnýho koženýho křesla. Chvíli přemýšlím, jestli bych s ním nemohl nenápadně utéct domů. Ale zjišťuju, že by neprošlo dveřma, takže zůstane na recepci. Jak si tak sedim, dopisu texty na blog, tak i koukám, co se děje a jak se ubytovávají hosté. Po chvíli mi začne být divný, že je to buď brácha se svoji mladší, tak dvacetiletou, sestrou napasovanou v kozačkách s jehlama a občas i v sukni (připomínám českým slečnám, že i v také zimě je možné nosit sukně!). Nebo se ještě ubytují otcové, s podobně vypadající dcerou. Pochopení je náhlé a rychlé jako jako kapsář v tramvaji. Bydlíme prostě v luxusním hodinovém hotelu. Dochází mi ty všechny možné úšklebky a i lehký údiv recepční, že se zdržíme déle jak jednu noc. No, alespoň je na co se koukat. Když nakouknu před hotel, stojí tam jedno velký SUV s černýma sklama vedle druhýho, takže není pochyb, že se zde schází místní elita.
Většina Kazašek je dost hubených a libují si obzvlášť v kozačkách na jehlovym podpatku a upnutých džínách. Nutno jim nechat, že jim to fakt sekne. Hodně by jich stálo za hřích. A ne jeden. A ne, obžerství ani vraždu na mysli nemam. V Uralsku mi děsně vadí to, že i když vstávám po osmé, tak je ještě tma, která zůstává až tak do půl desáté, kdy se rozednívá. Na snídani nám servírka oznamuje, že doplnili zásoby piva, takže můžeme večer pokračovat. Dnes máme už na programu jen školení personálu. Zabalim si věci, uklidíme, nasadíme poslední kryty a já na sebe naházim veškerý teplý věci, co jsem jen našel, beru foťák a vyrážim ven.
Mam štěstí, že venku je krásně – nefouká vítr a svítí sluníčko. Ač to na fotkách tak nevypadá, venku je -27 stupňů. Na sluníčku je to ok, ve stínu je po chvíli děsná zima. Když občas foukne, tak je to ještě horší. Jdu svižně, abych se zahřál a fotím kde co. Jsem na předměstí a všude tu jsou jen nízké, převážně dřevěné, domečky. Dost jich je zanedbaných, ale některé září novotou. Všude jsou hromady zmrzlého sněhu, který svou tvrdostí spíš připomíná beton. Chodníky se tu neprohrnují. Méně důležité jsou prošlapané na šířku jednoho chodce. Ty více využívané se válcují. Můžu říct, že namrzlý sníh klouže podstatně míň než namrzlý asfalt. Silnice jsem už komentoval. Obzvlášť na předměstí a nejvíc ve vedlejších ulicích je silnice spíš vrstva ledu, v lepším případě se dvěma vyjetými kolejemi. Venku se poflakuju asi hoďku a půl, nejvíc mě fascinují stromy pokryté vrstvou námrazy. Na fotkách už nevypadají tak hezky, ale naživo v kombinaci se sluníčkem a modrým nebem vypadají úžasně. Když jsem skoro u nemocnice, tak zjišťuju, že se mi na bundě od dýchání udělala vrstvička námrazy. Fotím se, zkouším vykouzlit nějaký úsměv, ale nejde to, protože svaly na tváři mám všechny úplně ztuhlý. Takže mám stejně mizernou mimiku jako Steven Segal v nejlepší formě. Z výletu si ale hlavně odnáším dva zážitky nebo spíš poznání. Za prvé jsem poprvé smrkal rampouchy, teda spíš led (a pak krev) – takže už taky vim, proč snad všichni místní porad popotahujou (už to dělam taky, takže se předem všem omlouvám, kterým to bude vadit). A za druhé... No jak to jen říci. Už několikrát jsem byl zaujat okolím (a to nejen přírodou), že jsem šlápl do hovna. Tady jsem o hovno poprvé zakopl. Bylo tak zmrzlé a přimrzlé k chodníku, že by šlo sundat jen krumpáčem a nebo kusem trhaviny. Skoro naposled si fotim tabuli u benzínový pumpy, abych měl důkaz, že tak levný benzín skutečně existuje. Pak už taky zradí technika – dojdou plně nabitý baterie, asi je na ně přece jen zima. Sundám rukavice, chci uklidit foťák do pouzdra, ale ehle, přimrzám ke kovovému nástavci objektivu. Okamžitě si vzpomenu na Obecnou skolu (snad), jak děcka olizují zábradlí a přimrzají k němu. Foťák olizovat nehodlám, tak chvíli na něj foukám a nakonec se umoudří a pouští mě. Naposled mě překvapí až vevnitř, když po opatrném vyndání na něm kondenzuje vlhkost, která okamžitě mrzne a foťák se potahuje jinovatkou.
Sbalíme si věci jak v nemocnici tak na hotelu a jdeme zase likvidovat hotelové zásoby piva. Jak skáču ještě na net do haly, zkontroluju dnešní společnice a vyrážim spát. R8no vyrážíme do hlavního města Astany a o den později do Tarazu.

Uralsk

Na nástupišti nás už čeká náš starý známý – kurevská zima. Klopýtáme obtíženi taškama úzkým vlezem do podchodu a tlačíme se davem. Ulička je dost široká, ale pouze v případě, že by šli lidé jedním směrem. Bohužel nejdou. Lze pozorovat zajímavý trend: na Západě se staví bezbariérová nádraží, na Východě se staví naopak bariérová a to i pro nepostižené lidi. Teda pokud dvě zavazadla nejsou již postižením. Dav nás unáší po jednom úzkém schodišti. Jdem za sebou jako husy, protože jde jedna řada nahoru a druhá naopak dolů. Hlavní nádražní hala je neuvěřitelně narvaná. Davem se člověk musí cpát. Mám tu výhodu, že nad Kazachy vyčnívám, tak mi nedělá problém držet směr. Po chvílí tlačení je mi divné, že většina lidí je bez kufrů. Začnu trochu poslouchat a je mi to jasné. 90% lidí bez kufrů jsou taxikáři, co shánějí klienty. Prostým srovnáním počtů lidí s kuframa a bez nich mi vychází, že taxikáři musí začít příští týden vymírat hlady. Voláme náš kontakt ze spřátelené kazašské firmy. Má nás tu někde čekat. Dovídáme se, že nečeká, protože se mu to nehodí a že hotel nám nezamluvil, i když to slíbil. No, to nám to pěkně začíná. Vylejzáme z nádraží a já okamžitě lituju, že čepici jsem ztratil někde na letišti v Aktobe. Na ohromnym parkovišti stojí snad jen taxiky. Najdeme velký, solidně vypadající taxi. Řidič nás vítá jako krále, nakládá nám věci a vyrážíme směr hotel Rachat. Taxikář se na nás potutelně pousmál.
Silnice vypadají ještě hůř jak v Aktobe. Některé jsou pokryty přemrzlým prašanem, některé vyloženě ledem, v kterém jsou vyjeté hluboké koleje. Všechna auta mají zimní gumy, což docela chápu, ale některým vzorek už chybí, to pak chápu o něco méně. Kazdopádně se tu opět prohánění Lady (obzvlášť Lada Niva), Toyoty, Mazdy, Audi, BMW, Mercedesy a všemožné ruské stroje. Občas se vyskytne zase nějaká VW, dokonce jednu Škodovku sem potkal. Ale nepotkal jsem jediný auto od žabožroutů (tj Pežota, Citroen). Styl ježdění se nezměnil, pořád se jezdí bez mezer, ale více se troubí. Všímám si, že na křižovatkách jsou dva semafory. Jeden je tak, jak jsme u nás zvyklí, druhej je naproti v křižovatce. A na tom prvnim ještě běží odpočet, kolik zbývá do červené/zelené – šikovná věcička. Ježdění taxikem je tu relativně běžné. Protože je to levné, obzvlášť na naše poměry. Za cestu z nádraží na hotel (přes celé město, odhadem 8km) jsme zaplatili 400 tenge, to je jako 40 korun. No, pecka. Ceny tu jsou paušální, takže co si člověk předem dohodne, to taky zaplatí.
Hotel Rachat je novej hotel na okraji města. Ve vstupní hale leštěnej mramor, sympatická recepční Jelena v minisukni a na jehlách, pořád se usmívá. Bereme klíče od pokojů a dáváme si v 11 hodin sraz. Mam hodinu na to, abych se osprchoval. Vybalil věci, co budu potřebovat na práci a slezl dolu. Na sprchu jsem se těšil jako námořník po dlouhý plavbě do bordelu. Už jsem smrděl i sám sobě. Vybalim noťas, foťák a vyrážim do haly na sraz. Jedeme tágem do nemocnice, tentokrát je to za 350 tenge. Cestou nás překvapí asi 50m úsek, kde je silnice zvlněná +- půl metru. Málem prorážim hlavou střechu sanitky. Po příjezdu do nemocnice a nalezení správné budovy nás vítají a přinášejí čaj. Začínáme pracovat a docela to jde rychle. Je to pěkně připravená instalace. Začíná poněkud přituhovat, protože už už dělám zčásti věci sám a trošku v tom plavu. Přichází jeden z fyziků, že až večer půjdeme, tak máme zavolat a zajistí nám odvoz. Toho asi po šesté hodině využijeme. Přijde za námi takovej pupkatej dědula, že nás odveze. Říkáme mu, kde bydlíme a on je jen tak ušklíbne. Na parkovišti se hrne k auto. Je to bílej GAZ s nápisem ambulance. Cesta probíhá v pohodě. Jen mám pocit, že nikdy nebrzdí. Pokud by se mi něco stalo z pateří, tak ale radši do nemocnice dojdu, než se nechat vézt takovou sanitkou, protože drncá ještě víc, jak můj Samurai. Na druhou stranu, to auto vypadá jako půl roku starý. Prostě krasavec. V hotelu už si jen vezmu na chvíli noťas na recepci, stáhnu maily a vyčerpaně padnu do postele.

Cesta vlakem do Uralsku

Na nádraží kolega dělá malou konspiraci, protože nakupuje 5 lahví piva. To se jednak do vlaku nesmí a ani se nesmí prodávat na nádraží. Aby cinkot nebyl tak nápadný, dostane na ně igelitovou tašku s postavičkami od Disneyho. Jdeme na nástupiště a zrovna přijíždí náš vlak. Začínáme být rádi, že máme pro sebe celé kupé. Podél vagónu druhé třídy běží Kazaši a snaží se být ve vagonu první a zabrat volné kupé. Jdeme k naší průvodčí. Je docela hezká. Na vyžranou zombii naloženou v alkoholu. Na jízdenku nemůže vůbec vidět, protože nás každého pošle do jiného kupé. Po vstupu do kupé první třídy mám pocit, že na mě dýchl duch největšího rozmachu socializmu. Umakartové stěny, červená koženku, jakou jsme znali ze starého Metra a lavice pohodlné asi jako španělská bota. Okénka nejdou otevřít, přes naše není nic vidět, protože je komplet zamrzlé. Otvíráme propašovaná piva Baltika Koler. Má barvu jako ranní moč a chutná zhruba podobně. Ale protože jsou fajně vychlazená, tak padnou hned, protože vagon začíná připomínat saunu. Přijde baba, sebere nám pasy a někam s nimi odchází. Panuje obava, jestli se s nimi ještě někdy shledáme. Asi po 20 minutách se baba vrací i s pasama. Povídáme si a pomalu usínáme. Kolem půlnoci nás budí bouchání na dveře a za nima kazašský voják, teda spíš celník. Sebere nám pasy a odejde. Začíná to být normální, že dáme pasy a nevíme, kde se nacházejí. Přemýšlíme, proč hraniční kontrola. Zřejmě proto, že v dobách Svazu postavili trať, jak se hodilo a teď se musí jezdit přes území Ruské federace. Za chvíli nám pasy vrátí, pokračujeme ve spaní. Kolem druhé hodiny to samé, jen ve dveřích stojí Rus. Jeden ukazuje kufr, druhý pas a nechávají nás být. Naposledy nás budí kolem páté ráno zase Kazach. Opět nám mizí pasy. Pak se objevují v ruce Kazacha, který si na namátkovou kontrolu vyhmátl mě. Pokládá mi otázky a odpovídá za mě kolega. Jako bonus mi chce v uchu změřit teplotu. Kupé je vytopený tak, že by mi mohl naměřit tak asi 45°. Bojí se prasečí chřipky. Kdyby mi něco naměřil, asi mě vysadí z vlaku. Vrazí mi ho do ucha a já si oddechnu, je to ok. V téhle stanici stojíme dvě hodiny. Nad ránem vyrázíme zase na cestu. Průvodčí nás budí asi v půl deváté, ale venku je tma jako ve dvě ráno. Jsme rozlámaní, nevyspalí. Oblíkáme se, bereme věci, vyjdeme do uličky a začne nás tlačit dav Kazachů. Jedna máti stále rusky nabádá dceru, aby nás předběhla, ale přede mnou má mě a já se rameny dotýkám obou stěn uličky. Asi po čtvrt hodině vlak zastavuje a my jsme vytlačeni na opravdu mrazivé nástupiště. Při letu kolem dveří si ještě všímám, ze kus od dveří jsou kamna na uhlí, která vytápějí vagón.

Aktobe II

10.1.2010 ráno se probouzim strhanej, jako kdybych přes noc složil vagon uhlí. Ani nevim jak, ale dokážu se oblíct a sjet dolu do restaurace. Tam se mi podaří zázračně ožít. V hotelu jsou švédské stoly, takže pobíhám jako derviš, tu uždíbnu, tu ochutnám a za chvíli sotva lezu. Po snídani zase na sebe beru veškerý oblečení, protože jsme dostali hlášku, že bude zima a že se v nemocnici moc netopí. Notebook, náhradní díly, nějaké jídlo a pití – koukám a přemýšlím, co mi ještě chybí. Krčím rameny a jdu do recepce, kde máme sraz. Venku nasněžilo přes noc asi 10cm. Silnice nejsou vidět, ale Voloďa k hotelu trefil. Jeho Mazda vypadá, že už něco zažila. Naházíme věci do kufru a vyrážíme. Po chvíli lituju, že nemám foťák a nebo kameru. Až mi bude někdo říkat, že pražáci jezdí jako prasata, rychle a kdo ví co ještě, vzpomenu na Voloďu a ukážu mu leda finger. Jak nejlépe popsat cestu? Sám nevím, to se musí zažít. Asi začnu popisem silnice. Silnici poznáte tak, ze je to bílá plocha mezi domy, kde se pohybují auta. Jsou na ní obvykle vyjety dva páry kolejí, ale nebývá to pravidlem. V těchto kolejích je chvílemi vidět i černý pruh asfaltu. Protože jinde na silnici leží mezi 5-10 cm ujetýho sněhu a ledu. Tohle být v Praze, vyhlašují totální kalamitu a jediný, co bychom potkali by byl buldozer. V Kazachstánu je to jinak, tam je to v podstatě dokonale ošetřená silnice. Silnice jsou široké, ale jak na nich leží sníh a led, je vodorovné značení po většinu roku zcela zbytečné. Počet pruhů se určuje tím, kolik aut se vedle sebe vejde, aniž by o sebe zavadila zrcátky a podle toho, jakým směrem jede víc aut. To už ale vyjeté koleje nestačí a jezdí se v podstatě po ledový ploše. Za 5 dní, co jsem byl v Aktobe, jsem ale neviděl ani jednu nehodu, jen spousty aut na laně. Kazaši to na sněhu prostě umí a to i bez zimních pneumatik a Voloďa i bez vzorku na nich. Vzdálenost mezi auty v libovolném směru je taková, aby se navzájem nedotýkala a to i na ledu, čerstvým sněhu, zkrátka kdekoli. A nejezdí se zrovna 30, ale spíš mezi 50-70. Voloďa jede, předjíždí, troubí bliká a já marně vzadu hledám pás, abych se připoutal. Pás nacházím, ale protikus ne. Tak se spokojuji s tím, že se snažím brzdit za něj. Za těch 13km, co jedeme do nemocnice (Kdo vymyslel postavit nemocnici v pustině za městem?) jedeme párkrát do zatáček skoro bokem. Poslední číst cesty vede po (u nás max čtyřproudé silnici) šestiproudé silnici, kdy si Voloďa vytvořil vlastní pruh tam, kde u nás bývá odstavný. V Kaza slouží mimo jiné i k odkládání sněhu. Na ujetý sněhový bouli se Mazda nadzvedne na tlumičích a pak zprudka dosedne. Její čepy jsou mrtvější, jak diskotékový hvězdy z 80tých let, protože po každém dopadu jsou slyšet rány, že se bojím, že se Mazda rozpadne. Když dorazíme k nemocnici, děkuji, že jsem přežil a přemýšlím, proč lidi chodí utrácet do zábavních parků za adrenalinové jízdy těžký peníze, když takovou jízdu lze v Kaza pořídit v přepočtu za 100Kč pro tři lidi. Jen tak mimochodem pro motoristy. Litr nafty lze pořídit v přepočtu za 5,20 a litr benzínu je podstatně dražší, ten stojí i 6,50Kč. A nejoblíbenější auto je BMW, Audi, Toyota Lancruisler a Lexus. Zatmavená skla mají ale všichni, BMW počínaje, polorozpadlym žigulem konče.
Když vylezeme z taxi, dá se do nás taková zima, že mi omrzají chloupky v nose (doslova). Včera opravdu bylo ještě teplo, dnes teploměr ukazuje -32°. Vlezeme do nemocnice a uvidíme něco jako dav lidí, jak se snaží prorazit zátaras z laviček. Nás si všímá člověk z bezpečnostní služby a po krátkém rozhovoru nás pouští zkratkou mezi lavičkami a hned za námi zastavuje dav, co se za námi začal hrnout. Ptáme se, co je to za dav a dozvídáme se, že to jsou návštěvy. Je lehce znepokojující, že veškerý personál má roušky, prý kvůli prasečí chřipce. Moc nám to na náladě nepřidá. Jdeme naznačeným směrem a pátráme po onkologii. Dojdeme do druhého patra a zase se ptáme po našem přístroji. Paní (doktorka) nás sprdne, kde se couráme, že už čekají na opravu asi tři dny. To nás zmate a vysvětlujeme, že my teprve mašinu stavíme. To ji nevyvede z míry a snaží se využít návštěvy servisáků k opravě jejího přístroje. Odchází pro klíče a tomto okamžiku regulérně prcháme. Asi po půlhodině se nakonec doptáme a paní fyzička nás srdečně vítá a pouští k mašině. V místnosti je o něco málo tepleji jak venku. To se operativně řeší tak, že různé sestřičky z různých míst v nemocnici přinášejí elektrické radiátory a jiná topidla. Nakonec máme 4 a odkládáme po chvíli bundy. Instalace je v poněkud mizerném stavu, ale to tu nebudu rozebírat. V místnosti, kde je naše řídící technika se mimo jiné nachází v rezavé plechovce kaktus, který si pro sebe pojmenovávám „anální teror". Kazaši, teda v našem případě spíše kazašští Rusové, jsou k nám moc milí a nosí nám vše od bonbónů přes obědy až po zákusky a neslyší na to, že nechceme.
Končíme někdy po osmé hodině a to netušíme, že se to stane pravidlem. Cesta s Voloďou je téměř stejné, jen teď není ještě vidět na cestu. Jsem tak unavenej, že nemám sílu se ani bát. Mám myšlenky jen na vanu a spaní. Proto vylítnu do pokoje, z baru vezmu džus a jdu se rozvalit do vany. Ale ouha, vana nemá špunt. Co teď? Hotel zkouší zajímavé triky na šetření, ale nepřijde si na člověka, co žil nějakou dobu na kolejích a privátech. Místo špuntu totiž dokonale sedí malé, kulaté hotelové mýdlo. Vana není stavěna na průměrného Evropana, ale spíše na prťavého Vietnamce, ale přesto se do ni poskládám, napouštím ji plnou horký vody a okamžitě usínám. Vzbudí mě až studená voda, pak jen přelezu do županu, který na mě vypadá jako letní minišatičky a to včetně rukávů. Lezu chvíli na net a jdu spát.
Další dny jsou stejné. Od devíti do devíti v práci, večeře a spát. Někdy se najdou vtipálci, co mi, v době kdy slušní lidé a jiná zvěř už dávno spí (v 8 ráno), z Čech přejí dobré ráno. Ještě jednou chci připomenout časový posun 4 hodiny. Takže si na vtipálky ukažme prstem, oni vědí.
Ve čtvrtek máme odjíždět, proto si necháme koupit lístky na vlak do města vzdáleného přes 500km. Jede tam přes 12 hodin a odjíždí v 22:20. Ale je to zrada, je to čas jiném městě o jednu časovou zónu dál, takže ve skutečnosti jedeme o hodinu dřív. Kupujeme si celé kupé, za 200Kč za osobu je to skoro zadarmo. Ve čtvrtek dopoledne kolega školí lidi v používání mašiny a já mám za úkol jet s naším průvodcem koupit letenky. Protože nelze platit kartou, oblehneme bankomat a vybírám 5x maximální částku, co bankomat vydá (30 000). Ten štos peněz se mi nevejde do peněženky. Tak si držím jen tak v ruce 150 000 tenge. Neodolám a fotím. Lehko nabyl, lehko pozbyl, peníze měním za protekční (za úplatek 3000 tenge) letenky z Uralsku do Tarazu. Se svým průvodcem se bavím rukama, nohama... Česko-rusko-anglicky, ale dokážeme se domluvit. Říkám mu, že je u nás ve městě napadlo přes 35cm sněhu. Ptá se, jestli za noc. Když nedostane kladnou odpověď, mávne jen rukou a říká něco ve smyslu, že to je hovno sníh. Pak nabereme kolegy, jedeme na večeři (už jsem ochutnal všechny kebaby, co tam měli – asi 12 druhů) . Kolega si odběhl zapálit a vrátil se s ním, že už musíme přestat pít to Karagandinské (pivo), protože teď viděl na chodníku běžkaře. Voláme naposledy Voloďu a namačkaný s věcma na klíně vyrážíme na nádraží. Dnes je pozoruhodné teplo, je jen -8 (ano, minus osm), oproti včerejším obvyklým -25.

Aktobe

Trošku jsem se odmlčel, protože děláme celý den a když se vracíme na hotel, tak už jen padáme do postelí.
Po drobném, smrt připomínajícím, spánku se začínám připravovat na výlet do města. To znamená, že si beru na sebe snad úplně všechno, co je jen fyzicky možné. Snad jen rukavice mam jen jedny. V hale se ještě jednou optáme na směr do centra, recepční nás ubezpečí, že nemůžeme zabloudit a že máme krásné počasí. S odstupem času mu dávám za pravdu, protože bylo jen -18 stupňů. Vycházíme ven a ledovej vzduch je jako náraz do betonový zdi. Vydáváme se určeným směrem. Za chvíli si chci vyfotit typickou panelákovou architekturu, ale ouha, foťák odmítá spolupracovat. Asi je mu poněkud zima. Sprostě si zanadávám, vrazim foťák pod bundu a doufám že rozmrzne on a nezmrznu já. Za chvíli zjišťuji, že foťáku to stačilo a začínám fotit kde co. Fotky jsou na adrese http://picasaweb.google.cz/dr.schaps/Kazachstan a někdy se snad dostanu i k tomu, že udělám k jednotlivým fotkám popisky, než sám zapomenu, co na nich je. To samé platí i o třídění. Nejzajímavější stavbou, co potkáváme, je mešita. Protože Aktobe tvoří asi 5 velkých ulic, které se stýkají na velké křižovatce. Podél těchto ulic jsou paneláky s obchůdky v přízemí nebo kancelářské budovy. Za nimi už jsou jen paneláky a za paneláky začínají satelitní městečka, jak je známe od nás. Druhou nejzajímavější stavbou po mešitě je bordel Adam a Eva, který jsem zvěčnil na fotce. Stále více a více zrychlujeme, protože zima se pomalu, ale jistě prokousává vrstvami oblečení a navíc dostáváme i hlad. Jdeme už kolem třetího kadeřnictví, nepočítaně bank a trafik, ale hospoda nikde. Asi po půlhodince konečně nacházíme hospodu. Zdá se poněkud nóbl a tím pádem i drahá, ale rozhoduje to, že je v ni wifi.
Hned u dveří působíme menší rozruch, protože úplní běloši a nerusové nejsou zřejmě častými hosty. Co si budeme povídat, Aktobe rozhodně není žádná turistická destinace. Poněkud nás zaráží, že restaurace je v půl osmé večer kromě nás a personálu úplně prázdná. Ale co, hlad je takovej, že si dáme i něco předraženýho. Trošinku bojuji s jídelním lístkem, protože je napsanej kurzivou a v kurzívě, což znamená, že se tam vyskytují úplně jiná písmenka, než na jaké jsem zvyklej. Každopádně si objednáváme asi 5 druhů salátu (každý asi za 35Kč), tác s masem, kebaby (asi za 700), Karagandinské pivo a nakonec obrovskou konev čaje. Během doby, co čekáme na jídlo si nás „nenápadně" chodí prohlížet celý personál podniku, včetně kuchaře. Kdyby jim to nebylo blbý, daji ven ceduli a vybírají na nás vstupné. A protože sedíme u okna (od kterého odporně táhne), tak si nás prohlížejí i kolemjdoucí. Když přinesou jídlo, tak jakýkoli zájem o lidi končí a pouštíme se do ochutnávání tý obrovský porce jídla. Beran chutná fakt dobře. Pikantní omáčka je poněkud mdlá, ale to vyvažuje salát. Po jeho ochutnání sem plivl málem takovej plamen, že jsem si málem spálil bundu a snědl dva krajíce místního chleba, teprve pak pálení zmizelo. Každopádně ještě na místní specialitky zajdeme. Celá tahle bašta (fakt jsme se přežrali) stála asi 400 na osobu, včetně 450g vodky, co jsme si dali na zapití. Platíme a vyrážíme zpátky na hotel. Cestou nám zavolá náš taxikář Voloďa, že zítra v 9 máme sraz před hotelem. Dumáme, jestli si ho nezavoláme hned, protože se citelně ochladilo (ale pak pochopím, že vlastně bylo ještě teplo), ale nakonec dorazíme úplně promrzlí na hotel sami.

Odlet

A je to tady, tři týdny v Kazachstánu jsou tu. Plánovaná trasa zní krásně jednoduše. Z Prahy do Mosky, z Mosky do Almaty a z Almaty do Aktobe.
Za hustého sněžení přicházíme do haly a jdeme se podívat, u jaké přepážky se máme odbavit. Máme letět ve 13:35, ale ejhle žádný let do Moskvy v tuhle dobu neletí. Letí až ve 14:15 ale ne ČSA, ale Aeroflot. Takže první infarktovka. Prohlížíme letenky, asi 4x kontrolujeme datum, čas, rok a i letiště. Známý Murphyho zákon praví, že pokud si stoupnete na konec libovolně dlouhé fronty, tak za vás se už nikdo nepostaví. Teda za nás si někdo stoupl, ale když zjistil, ze tudy do Angli neodletí, zase odešel. Takže zase poslední. Rusové, stejně jako Amíci, jsou v davu nepřehlednutelní, ale i nepřeslechnutelní... Bohužel... Takže pokud se chceme navzájem slyšet, musíme na sebe rvát. Konečně se ale dostáváme k přepážce a nevím, kdo je víc překvapenej. Jestli my, že na nás paní spustila rusky s kadencí rotačního kulometu a nebo ona našimi pohledy na sebe a současným „COŽE?". Když se ujasnilo, že nejsme Rusové, co se vrací domů po pravoslavných Vánocích, tak si od nás vzala pasy, zkontrolovala víza a řekla, že to letadlo Aeroflotu je naše, jen má zpoždění a také, že nám nemůže poslat zavazadla až do naší cílové destinace – Aktobe. Může je poslat maximálně do Almaty. Tam si musíme zavazadla vyzvednout, projít celnicí ven, pak celnicí dovnitř, na check-in, projiít rámem... Prostě i na dálku se dají cítit problémy, hlavně protože máme bágly nacpaný elektronikou a nářadím, tak si říkáme, že nás někde Kazachstánci zavřou jako sabotéry. Taky nám převáží kufry a my si oddechujeme, že máme kilo (dohromady) rezervu. Cena je prý kolem 5000Kč za kilo nadváhy. Jako bonus kolegovi utrhne jinou letenku, ale na omyl se přišlo a vkládá mu ji na volno do svazku. Což bude míti drobnou dohru.
Protože nám letí letadlo až za hodinu a půl, uchylujeme se do letištní hospůdky na jednu plzničku. Jak se dalo tušit, nezůstalo jen u jedné. Přišla druhá, třetí.. Jen ta cena by mohla být příznivější, 150Kč za půlitr není z nejnižších. Vykecáváme se, vtipkujeme a občas někdo z nás koukne k šém vzdálené gate B5, odkud máme odlétat. Na ploše se víc jak letadla prohánějí sypače a viditelnost klesá, ale nálada podpořená plzní naopak stoupá. 30 min do odletu a gate pořád zavřená. Dáváme poslední malé pivko, když nám ta dobrá duše, co nás obsluhuje, mezi řečí prozradí, že naše letadlo přesunuli na gate A15. Kdo by hádal, že je to na druhém konci letiště, trefil by naprosto přesně. Tudíž jsme vyrazili. Poté co jsme dorazili, dostali jsme dojem, že ten let je zřejmě poslední v roce a nebo zdarma. Fronta na gate měla asi 30 a vůbec se nehýbala. Padl návrh, že zajdeme ještě na jedno, ale po debatě byl zamítnut. Co nás uklidnilo, bylo to, že tam čekali ještě lidé, kteří měli letět ještě 30 minut před náma. Po odložení veškerých kovových věcí mi málem spadly kalhoty, ale zase jsem prošel detektorem bez pípnutí, což se ukázalo později jako velmi důležité.
Při nástupu do letadla (ano, nastupovali jsme poslední), jsme poprvé a také naposledy neukazovali pasy, protože milá paní, co nás prve odbavovala, prohlásila, že tři Čechy v letadle si pamatuje a pustila nás na palubu.
Než jsme prošli na konec letadla, trvalo to asi 10 minut a nebylo to proto, ze bychom letěli tak velkým letadlem. Rusové se ukázali jako dobří zákazníci a nakoupili snad vše, co bylo na prodej. Dobu jsem využil tak, že jsem pokukoval po letuškách a začal vytvářet teorii, že nejhezčí letušky jsou v první třídě a pak „kvalita" postupně upadá. Mimo jiné, Rusové jsou lidé snad s nejhorším vkusem na světě. V teplákový soupravě a se zlatejma sněhulema bych se nepromenádoval ani doma, natož někam letěl. Ale když jsem takový lidi viděl asi další čtyři, tak je to holt asi u nich normální.
Když sem se uvelebil, nasadil jsem sluchátka a začal přemýšlet, co asi řekne můj žaludek na start. Seděla vedle mě postarší Ruska s ještě starším obličejem s dokonale blonďatými vlasy, tak jsem se rozhodl, že když zvracet, tak ne do uličky. Dojet na runway, je jak snažit se projet ráno po Nuselským mostě, prostě šíleně na dlouho. Ale konečně se letadlo zastavuje, turbíny zavijí, sedačka mě kopne do zad a vyrážíme do výšek. Cesta probíhá asi poklidně, protože spím jako dřevo. Jen mě probere, když se letadlo najednou docela dost propadne. Beru to jako nutné zlo, i když mi úplně hej nebylo. Posléze jsem se dověděl od kolegy, že se propadlo tak, že se málem posral strachy. Hmm, nevědomost je někdy sladká. Každopádně znovu usínám a budí mě až letuška, že samolet bude přistávat. Když jsem říkal, že pojíždění na Ruzyni bylo dlouhý jak cesta přes Nuselák, tak Šeremetěvo bylo, jako kdybych se ho snažil projet ve stejnou dobu v protisměru. Letadlo zastaví a v tu chvíli jsou všichni Rusové na nohou a tahají tašky z přihrádek, aby byli u východu dřív jak soused přes uličku. V poklidu vystupujeme předposlední. Po nás už jde jen posádka. Tak jsme v Moskvě. Jen to tam vypadá skoro úplně stejně jako na Ruzyni... (pokračování příště)
Jdeme po cedulích transfer až k místu, co vypadá jako poloopuštěná tržnice se stánky bez střech. Asi 20 lidí, převážně angličanů, tam na cosi čeká a jeden se tam snaží domluvit s celnicí. Domluvu poněkud komplikuje fakt, že on mluví anglicky a ona rusky. Když čekáme asi 5 minut, přitočí se k nám druhá celnice s tím, kam pokračujeme. Kolega říká, že letíme do Almaty. Zatváří se spokojeně, zahuhlá cosi do vysílačky a máme minutku počkat. Po čtvrt hodině k nám přijde Kazaška ze společnosti Air Astana. Promluví a my poznáváme whiskey, o tři slova později i Katju. Katja nám projde pasy, zkontroluje viza a sebere náš svazek letenek. Vysvětluje nám, kde si máme vyzvednou palubní lístky a lehce nejistým krokem odchází. My bereme věci a vyrážíme za ní.
Za prvním rohem nás čeká nemilé překvapení. Je tam totiž zase celnice s rentgenem a solidní frontou k tomu. Příjemně nás překvapí, že fronta postupuje rychle, nepříjemně to, že Rusy pouští bez rentgenu, cizinci si musí zout i boty. Protože jsem méně průbojný než mí kolegové a ještě méně než ostatní, stihne mě předběhnout asi 10 lidí. Opět bez pásku, takže postupuju kupředu rámem a držim si kalhoty. Ale dřív než kalhoty řešim boty, protože je mi už děsná zima. Rusko se nezapře. Venku je asi -13° vevnitř mi přijde že taky. Ale pletu se, je tam +10. Vyrážíme podle instrukcí od Katji a hned na druhy pokus nacházíme správnou kancelář a dostáváme palubní lístky. S radostí se vracíme kus zpátky do Irish pub-u, který jsme cestou minuli. Pro změnu pijeme zase plzničku. Nestačíme ale ani vypít a letištní rozhlas hlásí, že náš kolega se má dostavit do kanceláře. Když se dostavil, zpátky do pubu, tak nám sdělil, že není v žádném seznamu, že přiletěl do Moskvy a že bude ho nejspíš deportují. Vyrazili jsme tam všichni a nakonec to dopadlo tak, že se situace vysvětlila. Chyba vznikla, že Katja v kanceláři ztratila tu utrženou letenku, utrhla úplně jinou a pak vznikl nějaký šílený chaos. Každopádně se situace vyjasnila a my mohli pokračovat v cestě.
Moskevské letiště je ohromné a krom naší hospody obsahuje i spoustu drahých obchodů (teda ne ze by ten pub byl nějak levnej). V jednom obchodě jsem dokonce viděl i potencionálního zákazníka, jinak tam jsou jen prodavačky. Jen bůh ví, jestli ty obchody jen neperou špinavý peníze, protože vydělávat nemůžou. Asi čtvrt hodiny před odletem jsme dorazili k naší gate a uviděli skupinku Kazachů, jak ukázněně stoji frontu před zavřenou gate. Asi po pěti minutách oznámili, že letadlo bude mít 45 minut zpoždění. To mělo samozřejmě vliv na frontu a asi 10 lidí se posadilo, a zbytek ukázněně čekal dál ve frontě. My trávili čas komentováním procházejících letušek. Kolega měl poznámku, že mezi věcmi, co chce za život udělat je i přefiknutí černošky. Asi si to přál hodně, protože se asi za 2 minuty objevila. Fronta se zase zvětšila, když ke gate přišla letuška. Přišla, ale nedělo se vůbec nic. A nedělo se to ještě dalších 20 minut. Pak se otevřely dveře a dav vtrhl dovnitř. My nastoupili, jako obvykle, úplně poslední.
V letadle se začíná potvrzovat moje teorie, že čím hezčí letuška, tím víc je vepředu v letadle. Trošku mě rozhodilo, že moje letuška se jmenovala Dana a připomínala mi spolužačku ze základky a to i vzrůstem. Ale mluvila pouze rusky, takže to ona asi nebyla ani pod uměleckým jménem.
Když srovnám Aeroflot a Air Astana, tak Astana má mnohem hezčí letadla, ale hlavně letušky (ne, foto opravdu nemám). Navíc před startem dostáváme i bombon, kterej je fakt dobrej. Aeroflot na nás leda sral. Cesta probíhala fajn hlavně poté, po jsme s kolegou zabrali nějakýmu prťavýmu Kazachovi sedačku u nouzového východu a mohli se tam krásně natáhnout. Sice na nás hodně zlobně koukal, ale dohromady jsme byli asi 3,5x větší jak on. Pak už jsem po zbývajících 5 hodin letu jen žral a spal.
V Almatě jsme přistáli v 5:20 hodin místního času s hodinovým zpožděním proti plánu a na přesun jsme měli už jen hodinu. Půl hodiny zmizelo, když jsme stáli frontu na formulář, kterej se nesmí ztratit, jinak člověka nepustí domů. Frontu hlídalo asi 8 policajtů, kteří i s tou nejvyšší čepicí (čím vyšší čepice, tím vyšší hodnost?) mi byli maximálně po ramena. Pak s jazykem na vestě běžet pro kufry, který jsou těžký jak studentský život bez peněz. Po cestě na check-in rozrážíme všudypřítomné taxikáře a já kufrem přejedu nohy několika lidem. Ale nikdo si nestěžoval, nejspíš proto že přece jen mám nad Kazachama 40cm i kg k dobru.
Letištní kontrolou opět procházíme jako jedni z posledních a už z dálky je vidět fronta poslušně stojící u gate (Poněkud nás zmátlo, že na letence stojí Aktubinsk a letadlo letí do Aktobe, ale dozvídáme se, že to je to samý. Jsme unaveni, tak to neřešíme.), která se zrovna otevírá. Jako obvykle do letadla nastupujeme jako poslední a už zcela automaticky zabíráme místa u nouzového východu. Mou teorii o letuškách mi už nikdo nikdy nevyvrátí. Celou cestu spím, ke konci mě budí letuška, abych si zapnul pás, že budeme přistávat. Už je světlo, tak toho využívám a koukám z okénka. Je vidět krásně daleko do dáli, viditelnost určitě přes 10 kilometrů. Jen není vidět vůbec nic. Jen ohromná bílá plocha kam oko dohlédne. Žádnej strom, řeka, prostě vůbec nic a na tom sníh. Když prudce zatočíme a začínáme klesat, uvidím runway a moc mě mrzí, že už je světlo, protože přistáváme na úplně bílé ploše. Tohle jsem fakt vidět nemusel. Ale dosedneme v pohodě, balíme si věci, loučíme se s letuškama a jdeme chobotem ven.
V chobotu je teplota stejná jako venku, asi -20°. Kalhoty tuhnou asi během pěti kroků a já klepu kosu. Kosu velikosti kombajnu. Na konci chobotu stojí baba v roušce a míří na mě něčím, co na mě dělá červenou laserovou tečku. V duchu vylučuji možnost, že je to sniper, rychlost mi taky neměří, takže je to laserový teploměr a kontroluje jestli nemam chřipku a nechrochtám. Co v tý zimě mohla naměřit nevím, ale na hotelu jsme se shodli, že pokud někomu naměřila nezápornou teplotu, tak ho asi zavřeli do karantény v nemocnici s podezřením na prasečí chřipku. Bereme zavazadla a jdeme čekat na Murata, co nás má vyzvednout.
Než přijel, oblehli jsme bankomat a vybrali si každý 20 000 tenge (místní měna, kurs 1:10). Na mě se dostala řada poslední a místo dobrého pocitu z velkého množství peněz jsem mel v ruce papírek, že z technických důvodů není možné peníze vydat. Po vyzkoušení vícera karet a kombinací výběru, jsme došli k závěru, že ti dva uličníci prostě vybrali bankomat ode všech peněz. Čekání si kolega krátí tím, že si jde zapálit. Venku tu cigaretu asi jen vdechl, protože je za chvíli zpátky s tím, že venku je zima a trochu fouká. Za nějaký čas pro nás přijel Murat s pěkným Lexusem RX300. Auto pěkné (Kazaši evidentně milují černá skla a chromovaná kola), ale zřejmě ne zcela stavěné na zimu. Kufr jde otevřít pouze násilím a musí se celou dobu ručně držet, jinak by spadl dolu. Zadní dveře u spolujezdce jsou přimrzlé a nejdou otevřít. Naopak přední dveře nejdou zabouchnout. Po marných pokusech o zavření vyrážíme k hotelu s tím, že kolega celou cestu své dveře drží
a my mu nadáváme pokaždé, když je otevře a na nás foukne ledový vzduch. Teploměr v autě ukazuje -22° a já jen doufám, že je to venkovní teplota. Vyhřívání kožených sedaček se snaží, ale stále mám pocit, že zadek už mi přimrzl. Marut si brouká nějakou písničku, má pootevřený okýnko a kouří a mezi řečí prohodí, že je dnes krásný počasí a teplo.
V hotelu se zapíšeme a ještě než dojdeme s věcma na pokoj, tak skočíme na pivo do baru. K našemu úžasu mají plzničku a kozla. Prvního kozla dám skoro na ex, druhýho už pomaleji. Přesto na nás civí jako na blázny, co si v deset ráno takhle dávají do nosu po skoro čtrnácti hodinách cesty. Pak se jen odvalím na pokoj a snad okamžitě usínám. Večer vyrážíme do města, ale to až v dalším postu.
Pokud jsou nějaké dotazy, ptejte se v komentářích, bude jen rád. Ostatně snad za jakékoli komentáře.
CZECH AIRLINES CSA – OK 4902
PA 08JAN PRAGUE CZ MOSCOW RU 1335 1815
RUZYNE SHEREMETYEVO INTL
LET TRVA 2:40
AIR ASTANA – KC 876
PA 08JAN MOSCOW RU ALMATY KZ 2200 0525
SHEREMETYEVO INTL LET TRVA 4:25
AIR ASTANA – KC 863
SO 09JAN ALMATY KZ AKTYUBINSK KZ 0720 0920
LET TRVA 3:00

Přípravy na cestu

Krátce po nástupu do mé první práce v říjnu jsem se dozvěděl, že pojedu na zkušenou do Kazachstánu. Jak asi takové přípravy probíhají?
Nejdřív to vypadalo, že si ani nestihnu udělat novej pas, protoze do pasu s meně jak roční platnosti odmítli dát Rusové vízum. No, co se dá dělat, řekl jsem si a vyrazil zajišťovat nezbytné formality na místní úřad. Jen tak mimochodem, všimli ste si, že se na úřadech chovají, jako by vám prokazovali milost. Místo aby tam byli pro vás, jste tam jen proto, abyste je otravoval od hrani Solitéra. Po menší hádce se však zadařilo a pas byl objednán. Následuje týden každodenních dotazů od mého nadřízeného, jestli už mám pas. To se psal začátek října. To jsem jestě netušil, žě budu odlétat až v lednu. Když donesu pas, tak se dozvídám, že se odjezd odkládá a na vyřízení víza je spousta času.
V první půlce prosince začíná přituhovat (a to nejen v teplotách). To už mám Kazašské vízum a pracuje se na ruském. Kluci dopisují programy. No, dopisují... Dopadá to tak, že nakonec se část kódu smolí a ladí ještě nejdřív v letadle atetuje přímo na místě. Začínáme zjišťovat, jaké budeme mít počasí. Původní předpoklad, že bude zima, založený na tom, že první vlna kolegů měla v listopadu teploty okolo 0 – +10 stupňů, vzal za své po zjištění, že ve dvou mestech ze čtyř, které máme celkem navštívit, se "teplota" pohybuje v noci okolo -40°C. To se snad nedá popsat slovy "kurva zima", severní pól a "Nedělějte si ze mě prdelky, tak tam být nemůže." V tuhle chvíli začínám přemýšlet, jestli mám dost teplého prádla a rozumu, abych jel v zimě na jižní část Sibiře. Touha po dobrodružství vítězí. I přes nechuť k nakupování, která je asi stejně velká jako můj odpor k učení, se vydávám koupit hóóódně teplý boty, jagrovky a rukavice.
Přehoupl se nový rok, přípravy vrcholí, zuřivě se programuje a padají názory, že se možná mohlo začít dělat něco dřív... Ideálné prý tak o půl roku. Balíme nějaké náhradní díly a nářadí, které bychom mohli potřebovat s sebou. Hromada věcí stále roste a víc než cokoli jiného připomíná severní stěnu v Aigenu. Máme limit 20kg na osobu a protože se jede na dýl jak tři týdny, tak těchhadrů beru hodně. S tou váhou to bude o prsa korejský gymnastky. Dostávám kolegovu firemní platební kartu a pin. Teda dostávám číslo, které by pinem být mohlo, ale neni si úplně jistej. No, bude překvápko. Co by to bylo za "výlet" bez drobných zádrhelů.
Večer před odletem balím kufr (který má nakonec 16kg), loučím se s přáteli (od kterých dostávám drobné rady a také otázky, jestli sem si vzal rukavice a pamatoval na ně v závěti. Prostě obrovská morální podpora :) ) a přemýšlím o tom, co jsem zapomněl zabalit.
V den odletu padá nezvykle hodně sníh. V práci rabujeme kompletní mašinu kvůli náhradním dílům, aktualizujeme software a začíname být nervózní. Už jsem říkal, že jsem jeste neletěl? :) Po brzkém obědě a varování od kuchařky, že jestli zhubneme, tak nám všem nařeže, vyjídíme s kolegou na letiště. Kolega se na naši cestu těší jako malé děcko, protože se konečně sveze s novou firemní Octavií. Cesta teda probíhá tak, že chválí úžasně líný motor Octávie a kde může, tak zkouši, jaký to umí smyky. Sníh se sype stále víc. Přijíždíme na letiště, kde je krásně nasněženo au strázní budky na parkovišti nás vítá? sněhulák, co má reflexní vestu a přijíždějícím řidičům hrozí jakýmsi klackem. Bereme zavazadla a vyražíme na check-in...

Začínám

Protože jsem slíbil pár informací o mé první a, zřejmě i ne poslední, služební cestě za hranice naší malé země a asi by nebylo v mých silách to všem posílat na mail, tak volím tuto cestu a doufám, že vám bude vyhovovat. Vyhrazuji si právo na spousty hrubek, stylistyckých podivností a dalších věcí, neboť když nebudu psát vecer unavenej, tak alespon opilej :) Přeji hezké počtení.