Do Taškentu

Tak zase po dlouhé době se dostávám zpátky ke svému blogu. Od Norilsku jsem nebyl nikde, kde by to stálo za řeč (písmeno). Tentokrát mě služební vítr zavál do Uzbekistánu, konkrétně do hlavního města Taškent (mapa zde). Uzbekistán je zvláštní země, co se týče měnové politiky. Zdejší občané nemohou měnit své peníze na dolary, takže jsme se domluvili s naším Taškentským kontaktem, že přivezeme dolary cash a on nám je vymění v lepším kurzu. Černý trh holt nabízí lepší ceny :)

Avízo, že s kolegou Pavlem vyrážíme, dostáváme týden dopředu, takže je dost času zařídit si všechny nezbytné věci a nekoupit. Když dostáváme letenky, vypadá to dobře - letíme přes Petrohrad a na přestup máme hodinku. Vzhledem k tomu, že opravdu přilétáme i odlétáme ze stejného terminálu, je to jen přesednutí z jednoho letadla do druhého. Protože letím až v pondělí a je dost času, nakupuji v sobotu a balím v neděli pozdě večer. Přítelkyně za mě dostává asi v osm večer cestovní horečku, protože nemám ještě sbalenou ani ponožku. V pondělí nakládáme na firmě poslední věci (hlavně nářadí dokáže tašku pořádně zatížit), fasujeme 1400 nových dolarů a vyrážíme směr Ruzyň, pochopitelně přes nejbližší obchod (je to teda zrovna Lidl :( ), kde doplňujeme zásoby pečiva, sladkostí a momentových klíčů, které jsou zrovna v akci. Čekáme na Pavla v autě, než se konečně objeví i s vytouženým klíčem vyrobeným v Číně a s polskými nápisy.

Na Ruzyni naše letadlo ještě nemá otevřený check-in, asi proto že do Petrohradu letí ještě jeden spoj před naším, takže se bavíme tím, jak se Rusové (je to slyšet) umí vkusně oblékat. Když nadejde náš čas jdeme k přepážce a tam nás čeká studená sprcha - naše zavazadla nemohou poslat až do Taškentu, ale musíme si je vyzvednout v Petrohradu a znovu odbavit. Na to se těšíme asi stejně jako na placení daní. Krom toho dostanu vynadáno, že moje palubní zavazadlo má místo 5 kg 10kg, ale nechává mě být. Když vidíme frontu před gate asi 20 min před otevřením, umiňujeme si, že standardní techniku pozdního nástupu do letadla, abychom si mohli sednout na volná místa, tentokrát vynecháme. Lidi maji s sebou vic zavazadel, než toulavej pes blech. Nechci mít kufřík celu cestu na klíně. Před vzletem nabýváme dojmu, že v rámci úspor pojedeme do Petrohradu po silnici, neboť už popojíždíme asi dvacet minut a přímo slyšíme, jak nám ubíhá čas na přestup. Začínáme vtipkovat o tom, že by bylo si prohlédnout Petrohrad, projít si památky. Postupem času to už přestává být vtipkování, ale začíná to znít jako plán.

Po dvou a půl hodinkách letu a třech hodinách časového posunu přistáváme. Jsme nervozní jako panna před prvním sexem a pilot nás trápí tím, že stojí na ploše. Pomalu nám dochází nám další děsná skutečnost - chobot se nekoná, jedeme autobusem. Protože Rusové (ihned po potlesku po přistání - asi je to v Rusku stále rarita, že letadlo přistane v celku) zaberou uličku a začínají se oblékat ještě v době, kdy letadlo jede, vystupujeme z letadla jako poslední. Ještě před přistáním dáváme dohromady náš plán: výlez z letadla => vyplnění imigračního papíru (rozdávání v ledadle jsme prospali) => vystání šíleně dlouhé fronty (zde bych chtěl poděkovat dvěma moravákům, kteří nás pustili před sebe) => prolustrování pasu, orazítkování pasu a vstupních dokumentů => běh k pásu se zavazadly, který už se naštěstí točí. Naneštěstí to ale není náš pás. Znovu potkáváme moraváky a zjišujeme, jaký je zde dobrý hotel. Na zavazadla čekáme už asi deset minut, do odletu zbývá cca 30 min. Všímám si, že se davem prodírá funící plešatý tlouštík a ptá se, jestli nekdo neletí do Taškentu. Okamžitě se přiznáváme a začíná kolotoč. Nejdřív telefonuje, pak řve na lidi od zavazadel, ty řvou na něj. Výsledek je ten, že čekáme na kufry, ale dovídáme se, že kvůli nám zdržují letadlo. Po dalších 15 minutách dostáváme naše kufry a začíná sprint na check-in. Kdyby se někdo koukal shora, přišlo by mu to jako běhání myšek v bludišti - akorát ty za sebou netahají dva kufry a nestrkají do ostatních myší v bludišti. Tímto se chci omluvit někomu, koho jsem nejdřív přehlédl, pak naboural a nakonec ještě přejel kufrem - nebylo to úmyslně, ale prostě sem pospíchal. Na check-inu už máme vytištěné letenky, dáváme jim naše zavazadla a slečna nám sděluje, že letadlo už má náklad naložen a že zavazadla poletí dalším letem, ať necháme v Taškentu adresu hotelu, že nám je přivezou domů. No, alespoň tak. Zase se vydáváme za tlusťochem a on nás protáhle před ohromnou frontou před pasovou kontrolou, abychom mohli opustit Rusko (byli jsme v něm asi 25 minut). Vše zkontrolovat, orazítkovat a hurá k rentgenu. Už cestou zahazuju bundu, rozepínám kufr a vytahuju noťas. Celou tu dobu jen tak mimoděk předbíhám asi 50, co podstivě stojí frontu. V jednu chvíli předbíhám i tlusťocha, který už má viditelně dost. Do skeneru letí taška, bedna s bundou, mobilama, pasem a peněženkou, pak notebook. Zbývají ještě boty, ale ty už se na pás nevejdou, tak je hodim na noťas a jen letmo zachytím pobavený úsměv uniformované slečny. Za scanerem zase všech pobrat. Ujímá se nás mladý klučina a už zase letíme skrz davy ke gate. Dáváme pasy, letenky a ženou nás do busu. V busu se na nás lidi dívají, jakobychom nejmíň unášeli malý děti - asi už fakt čekají dlouho. Ale bus se ještě nerozjíždí, tak se utěšujeme tím, že přece jen ještě někdo přijde po nás. Po nějaké obě už nastupuje jen policajt se seznamem lidí.Letadlo je Boeing 767-300, velkej jako kráva. Má v řadě celkem 8 sedaček (2-4-2), my dostali celou jednu řadu pro sebe. A i kdyby ne, letadlo je na rozdíl od toho do Petrohradu skoro prázdné. Cesta ubíhá v pohodě (cca 5 hodin), jen mě překvapuje, že na palubě není ani jedna letuška - jen letušáci. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Z letadla vystupujeme opět jako poslední, neboť Uzbeci stáli v uličce snad ještě před přistáním.

Letiště nás vítá milou frontou čítající asi 200 lidí. Nejdříve je potřeba sehnat víza, jenže okýnko je zavřené. Čekáme a s námi i nějací číňani. Pak přichází chlapík, co vypadá spíš jako někdo z IT, zkasíruje nás o 2x90 dolarů a dostáváme naše víza. Pak už jen směnit peníze - chceme mít alespoň něco na taxi, zbytek peněz nám má vyměnit nějaká naše spojka z nemocnice. Měníme, dostáváme k tomu papír - bez papíru není možné dostat zpátky dolary, během chvilky jsem vlastníkem asi 180 000 místních fufníků. Svazek bankovek má asi 4 cm. Procházíme pasovkou a vpouští nás do haly. Koukáme na pás se zavazadly a dle očekávání je nenacházíme. To, co neočekáváme je, že se kupí ještě větší fronta - je potřeba sepsat celní deklaraci. V celní deklaraci je snad vše - cenné předměty, peníze... Jako občané EU můžeme bez cla přivézt věci v ceně cca 1000 dolarů a hotovost do 4999 dolarů. Deklaraci nacházíme pouze v uzbečtině, takže z neochotného člověka dolujeme anglickou verzi. Mezitím schovávám většinu peněz, protože lidem před námi procházejí zavazadla, jako kdyby chtěli na letiště vstoupit a ne vystoupit. Vozí si různé věcí - například telku o uhlopříčce tak 150 cm, to se asi na celnici prohne. Mezitím voláme naší spojce, že už jsme přistáli a koho máme čekat. Spojku ale místo toho budíme a dovídáme se, že jim nikdo nedal vědět, ale že nám někoho pošle. Stojíme frontu u celníka a nápis nás varuje, že osobní prohlídka může trvat až hodinu. Když se dostáváme na řadu, celník na nás jen houkne, že to má být ve dvou kopiích. Takže znovu, lépe a radostněji. Nakonec tam zůstáváme jako poslední, celník se na mě dívá divně a půlku deklarace dopisuje a nebo přepisuje. Konečně je to za námi a my vylézáme z letiště, kde na nás čeká naše prochladlá a mrzutá spojka, protože jsou asi 3 hodiny ráno. Vysvětlíme mu situaci a jdeme s ním reklamovat naše zavazadla. To zabírá asi 30 minut, ve kterých si okopíruje pasy, letenky, čísla zavazadel a mám podezření, že si skočil i zakouřit. Nakonec se dozvídáme, že naše zavazadla tu budou druhý den ráno. No a že si pro ně máme přijet osobně. Na víc už nemáme nervy a jedeme na hotel. Tady je to ok, na nic se neptají, dají nám klíče od pokojů a my jdeme spát.

Odlet domů

Spíš než odlet domů by to měl být spíš neodlet domů. Od čtvtrka 3.3. až do teď (neděle 6.3.) je uzavřené letiště a nic nelétá. My máme letět v pondělí v 8 hodin ráno, ale zatím to tak vypadá, že nepoletíme. Na letiště se teda vypravíme, ale šance na odlet jsou tak malé, jako přemluvit ruskou pošťačku, aby minutu po zavíračce poslala pohled do ČR. Koukáme na stránky letiště, které jsou přehledné a pochopitelné asi jako formulář daňového přiznání v mongolštině. Ale vyplývá z nich, že prostě letadla nevylétají ani z Moskvy. Včera nám spravila náladu informace, že přistálo letadlo z Moskvy a zase odletělo a při tom vzalo na palubu všechny, co chtěli do Moskvy. Naše kolegyně se to nedozvěděla, takže doteď trčí v předraženém hotelu. Přílet letadla ani není uveden na stránkách norilského letiště, jen v příletech v Moskvě. Jak jsme se dozvěděli, tak letadlo přiletělo hlavně pro ředitele společnosti Norilsk Nickel. A zřejmě, aby mu to nebylo blbý nebo ze solidarity, vzal na palubu všechny lidi, co čekali na zázrak na letišti. A zázrak se fakt stal, někdo holt tu kliku měl. Jinak zřejmě budeme v historii firmy první, co neodletí domů včas, kvůli technickým podmínkám domů. Máme čtyři business Visa karty (tři stříbrný, jednu zlatou), 7 pasů a je nám to stejně k ničemu. Vymýšlíme, že třeba poletíme prvním letadlem kamkoli z Norilsku a odtama už do Moskvy něco poletí. Ale jediné, co tu lítá, je ta vrána, co jsme ji dneska viděli cestou busem do nemocnice.
Nejhorší na tom fakt je, že nikdo netuší, kdy se letiště otevře. Předpověď počasí je pořád stejná: -10 stupňů a vítr 7-10 m/s. Viditelnost mi přijde v pohodě, vítr taky nefučí zase tak moc. Nezbývá než jen doufat. Jak se situace horší, tak zoufalství nahrazuje černý humor: Ondrovi platí pas do 20.3., přihlášení k pobytu jsme do 15.3., propustku do nemocnice máme do 10.3. a byt zaplacenej do 7.3. a odlet taky 7.3. ráno. Tak filozofujeme, k jakýmu problému až dojdeme.

UPDATE:
Cesta na letiště je zavřená taky. Nedostane se tam ani bus, ani sanitka.

Počasí

Počasí je vůbec za polárním kruhem zvláštní. Je tu dost časté střídání teplot a to dost podstatné. Když jsme přiletěli, bylo asi -20 stupňů, na místní poměry dost teplo. Druhý den teplota poskočila na -32 a držela se tak dva dny. Když člověk stojí na zastávce, tak se modlí, aby ten autobus jel dřív, protože už po pár desítkách vteřin člověk začne cítit, jak mu začínají i ve spodkách prochládat nohy. Nedejbože, když trošičku fouká. To je taky jeden z důvodů, proč každý den tahám na zádech relativně těžký batoh s notebookem - chrání mi záda před větrem a zároveň přitlačuje bundu blíž k tělu, aby tam nemohlo fouknout. To, že se člověk musí stát vždy zády k větru, aby mu neumrzl obličej, už beru jako samozřejmost.

Když je venku těch -36 stupňů a fouká, tak cesta ze zastávky do bytu, která měří tak 300 metrů je docela masakr. Vítr nám obvykle fouká do obličeje, nese sebou částečky sněhu, takže má člověk zalepené oči a jde téměř poslepu. Z aut taky není moc vidět, takže přejít silnici chvíli trvá, protože chodci se tu moc na přechodu nepouští. Musí se čekat, než na semaforu na křižovatce padne červená, pak je možno rychle přejít. Tak po 50 metrech je člověku zima jak na obličej, tak na nohy. Po 100 metrech už doslova a do písmene zamrzá úsměv na rtech, protože ztuhnou obličejové svaly. A než dojdeme domů, necítím už špičku nosu a části obličeje a to jsem zachumlaný do mikiny, jak to jen jde. Ale tohle je extrémní případ, kdy je jak zima, tak vítr.

Na začátku pobytu jsme koukali na předpověď (která je podle místních použitelná na max 2 dny dopředu a někdy ani to ne) a radovali jsme se z teplot jako třeba -16, -9 a tak. Jak se člověk mýlí. Dnes, dva dny před odletem se téměř modlíme, aby bylo v neděli a v pondělí alespoň -30 a my mohli odletět. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá: oteplení sebou přináší vítr a sníh a to je problém - za takového počasí totiž zavírají letiště. Ne kvůli sněhu, ale kvůli větru, který běžně dosahuje rychlosti přes 50km/h a fouká nárazově, takže je nebezpečné létat. Tím pádem je i Norilsk odříznutý od zásobování. Přístav totiž v zimě zamrzá a lodě jsem mohou plot jen a pouze v doprovodu ledoborců. Jednou jsme za takového větru vystupovali u nemocnice, která stojí osamoceně uprostřed pláně, tak jsem na vlastní oči viděl, jak vítr odfoukl dvě paní, které šly na autobus. Nejsem žádnej drobeček, přece jen mam skoro metrák, ale i tak jsem měl potíže, abych dokázal stát. A ještě větší, abych dokázal jít tam, kam sem chtěl a ne tam, kam foukal vítr - to bych došel někam do tundry, kde by mě sežral leda lední medvěd, který tu prý nedaleko města žije.

Pokud je takhle větrno, zavírá se nejen letiště, ale i silnice mezi Norilskem a Oganěrem, kde stojí nemocnice. A to z toho důvodu, že je v otevřené krajině a tím pádem auto může vítr nadlehčit a doslova vymést ze silnice. Silnice je samý sněhový jazyk, klidně 40cm vysoký. Na konci města stojí policajti a pouští jen autobusy, náklaďáky a sanitky. Dodávky ani osobní auta policisté zastavují a auta stojí v dlouhé koloně na kraji silnice, dokud se počasí neumoudří. Jednou jsme viděli i převrácený autobus MHD mimo silnici. Dokonce i náš řidič autobusu, zřejmě bývalý jezdec rally skupiny B, si uvědomil, že dnes to není úplně bezpečné a na několik desítek metrů zvolnil.

Jak už jsem psal, doufáme v lepší počasí, protože naší kolegyni z práce, která je tu s námi, už druhý den odkládají odlet. Moje šance na vlastní třísedačku rapidně klesají a to budu ještě rád, když odletím podle plánu.

Silničáři v Norilsku zřejmě dostávají od meteorologů včas informace o sněžení, protože už minimálně den předem z města odvážejí sníh na obří skladku za městem. Po ulicích se prohánějí sněhové frézy a důlní nakladače a náklaďáky, co odvážejí sníh. A opravdu druhý den fouká, sněží. Ale fouká tak, že sněží skoro vodorovně a u domů to dělá metrové hromady sněhu. Vidět není na na pár metrů, fotit se taky nedá. Auta jezdí spíš po paměti. V Praze by to byla katastrofa, protože tam by nejezdilo už vůbec nic.

Když jsem byl na takové závěrečné večeři - snad o ni ještě napíšu, tak jsem se tam dozvěděl, že když je v Norilsku leto, jsou tu mračna komárů. Mam slíbený fotky, jak to tam vypadá, tak případně vystavím na netu. Tak nevím, jestli se v zimě těšit na léto, zažít komáry a říkat si, už aby konečně mrzlo.

Průser na obzoru

Včera za námi přišel Andrej s tím, že je problém s tím, že jsme se nezaregistrovali na imigrační policii. Že mu na milici na letišti řekli, že to není potřeba. Teď když zařizoval hotel dalšímu člověku z naší firmy zjistil, že to potřeba je. No, nelenil, zavolal na imigrační a ti mu řekli: "OK, zaplatíte pokutu". Je to věc, kterou má udělat ten, kdo nás pozval (případně hotel), takže řekl, že to za nás vyřídí. Okopíroval si naše pasy a příletovou kartičku a jel na imigrační.

Dnes dopoledne za námi přiběhl s tím, že je problém a že musíme na imigrační osobně a jestli máme všechny pasy, povolení ke vstupu. A že mají jít nejdřív moji dva kolegové a zítra já. Nastala trošku panika, co je za problém. V cizí zemi se takový věci špatně řeší, hlavně když si člověk není 100%ně jistý jazykem. Nastávají dojemné chvíle loučení, sliby, že jim budu do kriminálu psát a že když se do večera nevrátí, tak že uteču z města a dojdu domů pěšky. Když odjeli, píšu do ČR co se stalo, aby nás případně někdo hledal. Přece jen nikdo neví, co se může stát. Odjeli v deset hodin, nakonec se vrátili chvilku po jedný. Při obědě jsem si vyslechl jejich vyprávění a zkusím je i tak přiblížit jak to vypadalo.

Když nás přivezli na imigrační, vešli jsme do kanceláře spolu podle zásady, že nás nesmí rozdělit. V kanceláři seděla ženská středního věku jménem Světlana a hned, že já tu zůstanu a Ondra půjde vedle. Jakmile odešel, hned spustila, jestli vím, co jsem provedl. Já že nevím. Byl jste v Rusku více jak 3 dny na místě, bez toho, abyste se registroval. -Já to nevěděl. - Neznalost zákona neomlouvá. Sklaplo mi a ona začala vyplňovat protokol. - Já nic v ruštině podepisovat nebudu. - Tak můžeme pár týdnů čekat na českého tlumočníka. Sklaplo mi a řeknu, že tedy podepíšu. Stojí tam, že jsem se nepřihlásil na imigrační ve stanovené lhůtě. Hlavně tam ale je, že rozumím ruskému textu a že jsem dostal český překlad toho protokolu. Protestuji, že to nemůžu podepsat, když tomu nerozumím a není to pravda. Dohadujeme se a nakonec ona vyškrtává z protokolu to, že jsme dostali český překlad. A na důkaz toho, že rozumíme protokolu mi dají napsat rusky vetu, že rozumím tomu, co je výše napsáno a zase podepsat. Nakonec to dopadá tak, že Andrej píše tu ruskou větu za mě a já jen podepisuji. Ještě nám berou otisky všech prstů a už chceme jít, když najednou se Ondra (k mé velké hrůze) ptá, jestli by Světlana mohla okopírovat ty otisky prstů, že by chtěl domů suvenýr ze svého prvního zatčení. Světlana se zamyslí a nakonec ten nápad zamítá s tím, že je to interní dokument. Pak už se jen s Andrejem vracíme do nemocnice.

Tak mi Pavel popsal svůj zážitek a já se trošku děsím toho, co zítra čeká mě.

První dny

Protože zase máme bydlet v bytě, tak mám, po dřívějších zkušenostech, trošku obavy. Byt nám, jako posledně zajišťuje nějaká naše ruská spojka. Na poslední chvíli před odletem nám z Norilsku psali, že náš původně domluvený byt zrušili a máme zablokované dva jiné a že si můžeme vybrat. V našem původním bytě 3+1 v paneláku před námi bydlelo 12 lidí a prý ho totálně vybydleli. Klika, že se na to přišlo, bo další děsnej byt bych nepřežil ja, ale ani nejspíš Chuck Norris. A to jsem odchován šesti lety na kolejích a privátech, takže nějakej bordel snesu.

Každopádně když kolem osmé hodiny ranní dorážíme do centra města na Leninovu třídu (Ленинскайа), tak mě uvítá smrad na chodbě. Sice ne tak velký, jako minule, ale prostě tam je. Asi jako kdyby někdo v přízemí choval prase a kozy. S bagáží se vyšplhám do čtvrtého patra a tam nám Andrej ukazuje byt. Je to relativně malý byt ukrytý za mocnými želenými dveřmi (ostatně jako v celém Norilsku). Ale vypadá hezky a hlavně čistě. V kuchyni je sice sporák, na kterém mohl vařit Lenin, než do deportovali do Německa, ale budiž, vypadá dobře. Jdeme se kouknout i na druhý byt, co je přesně o patro výš. Ten má stejnou velikost, ale vybavení kuchyně je novější. Po krátké debatě se rozhodujeme, že bereme oba, protože nájem za oba je levnější jak noc pro jednoho v hotelu. Zalehneme, protože je jště šero a uvědomujeme si první nevýhodu našeho bytu - krom krásného sněhového parku máme před okny ohromný svítící billboard. Usínání je jak na diskotéce.

bude nasledovat:

• Sněhová bouře
• létající lidi u nemocnice
• sníh
• zima
• internet nemocnice i byt
• jídlo

Druhá návstěva Norilsku

Čas se opět nachýlil a nastala doba, kdy opět vyrazím za hranice. Co čert nechtěl, je to zase krásné město Norilsk. Protože je nutné dodělat instalaci, tak jsem prostě zase tu. Jen moji dva kolegové jsou jiní. Poučen z předchozího výletu vím, že je hlavně důležité mít papíry ke vstupu. Minulé problémy mě poučily, že o papírech se v Rusku prostě nediskutuje. Jak neni bumážka, tak s úředníkem nic nehne. Takže těsně před odletem jsme vybaveni každý komplet dokumenty pro všechny. Dva dny před odletem prolétla médii zpráva, že na evropské části Sibiře budou teploty padat až k -60 stupňům, což mi téměř každý, co věděl o mém odjezdu, rád s úsměvem sdělil. V Norilsku nejdřív máme bydlem v bytě 3+1, ale když se tam místní jdou podívat, tak ho sami odřeknou, protože v něm bydlelo 12 lidí a totálně ho vybydleli. Prý nám zamluvili dva byty 2+1 pod sebou a že si na místě vybereme. Normálně mám strach (7).

Odlet z Prahy probíhá v poklidu a bez problémů, což mě relativně překvapuje. Frontu na check-inu stojíme taky jen krátkou, říkáme si v letadle o poslední řadu u oken a dostáváme ji. Když člověk kouká na letištní ceny a pak je srovná s Billou, co je kus od vchodu do terminálu 1, tak nestačí žasnout. Veškeré ceny jsou násobeny nejméně dvěma. Do Moskvy letíme s Aeroflotem, takže letadlo je, ostatně jako obvykle, téměř plné. Ale naše poslední třicátá řada zůstává prázdná, takže si člověk může natáhnout pohodlně nohy. Opět se potvrzuje, že nejhorší vkus oblékání mají Rusové, protože jen málokdo může cestovat v šusťákové soupravě se zlatým řetězem, čí kozačkách barvy leopardí kůže s růžovými doplňky. Když to člověk vidí, v lepším případě kroutí hlavou, slabší povahy rovnou zvrací. Člověk si ale pomalu zvyká. V Moskvě na letišti si dáváme zdravotní procházku, kdy pěšky procházíme mezi terminály F a D. Šeremetěvo je prostě obrovský letiště. Na to jak je velké, je tam ale málo záchodů, tak i na pisoár se stojí fronta. Jít na velkou, tak si snad trháme lístky jako na poště. Do Norilsku letíme se společností Nordavia. Trošku se bojíme, co to bude za stroj a jestli tam doletí. Na check-inu se podivujeme, že po nás slečna nechce žádný papíry, ale radši se neptáme podle hesla: "Kdo se moc ptá, moc se dozví". Opět zabíráme poslední řadu u oken. Zbylé 4 hodiny trávíme ftipkováním na téma deportace, či vyhlášení rozhlasem, že chceme proniknout bez povolení do zakázané zóny. Když už se otevře gate, zatrne nám, neboť je v přízemí a to znamená jediné - jízdu autobusem a tím pádem malou společnost, co nemá na chobot - snad mají alespoň na údržbu. Mačkáme se v autobuse a dlouho čekáme. Ftípky na téma, že je to kvůli našemu povolení, se rychle vrací. Většina lidí je nabalená, jen jeden člověk má jen bundičku a růžovou košili - ten si snad spletl letadlo do Turecka, které stálo hned na vedlejší gate. Konečně přibíhá otec s děckem a autobus vyjíždí. Boing, kterým letíme, byl zřejmě původně zakoupen nějakou japonskou aerolinkou, bo nikdo jiný si do toho sedadla sednout nemůže, natož pohodlně. Poslední řada opět nezklamala a každý máme trojsedačku pro sebe. Krom večeře trávím let tím nejlepším způsobem - spánkem. Když jsem si myslel, že mi bude stačit mikina, krutě se mýlím. nezastavujeme u nového chobotu, ale uprostřed plochy. Takže sbíhám po schůdkách, a rvu se s vichrem o svojí bundu. Doobléknu se až v autobuse. Nechápu, proč letadlo nemůže na zcela prázdném letišti zajet k chobotu. Asi si ho šetří pro delegace, aby nemuseli svinovat natažený červený koberec. V Norilsku sněží a děsně fouká, později se od našeho průvodce Andreje dozvídám, že letiště málem uzavřelo provoz.

Procházíme kontrolou dokladů a jakmile se zjistí, že nejsme místní, berou si nás stranou a proklepnou důkladněji. Čekáme, že projdou všichni místní a příslušník milice si nás bere na služebnu, to že mu ukazujeme papír s povolením ho nechává klidným. Cestou na služebnu (už ale mimo prostor výdeje zavazadel) potkáváme Andreje. Ten se dává do řeči s milicionářem. Nakonec to dopadá tak, že Andrej jde do služebny sám s našima pasama a my čekáme přede dveřmi. Opět se ukázalo, že bumážka je víc, jak člověk - snad bych tam dojel i s cizím pasem, protože na fotku mi snad nikdo nekoukal. Jdeme si pro věci, které opuštěně leží na pásu a personál už pátral po majitelích (v tom lepším případě, v horším po tom, jak je odnést). Bereme kufry, prodereme se zástupem taxikářů a vyrážíme k Andrejovu autu. Má skoro nového Fokuse C-max. Jako všechna ostatní auta tam stál s nastartovaným motorem, aby moc interiér nevymrzl. A stejně jako většina aut mel v důsledku pnutí popraskané přední sklo a zimní gumy s hřebíkama. Jiné jsem tu snad ani neviděl prodávat. Vyrážíme na cca 45 minutovou cestu do města. Cesta je tak ze 3/4 osvětlena, i když nevede městem. Ale i když je osvětlena, nic vidět není, bo vitr nese oblaka sněhu, takže se jede "jen" 90 zato po paměti.

Pěrvaja nědělja

Dlouho trvalo, než jsem se dokopal k dalšímu příspěvku, protože je to už víc jak týden, co bydlíme v hnilobě a plísni a ještě stále nemáme internet, takže bych psal zápisky tak nějak do šupliku a to se mi nechtělo. Fuj, to byla dlouhá věta. Pomalu si zvykáme na město, kde člověk nevidí ani kousek zeleně a vše je ukryto pod vrstvou sněhu a ledu. Začátkem týdne je na místní poměry horko, asi -7 stupňů. Tak teplota klesá a drží se kolem 25. Pochopitelně pod nulou. Pokud to někde neuvedu, tak teploty jsou vždy záporné. Člověka to napadne, ale to spíš tak pro pořádek. Když bylo tech, téměř parných 7 stupňů, začalo sněžit a napadlo přes noc dobrých 30 cm sněhu. Široké chodníky jsou proťapané jen pro jednoho, takže chodíme za sebou jako husy. Auta se pořádně kloužou, ale jinak jsem zatim neviděl žádnou bouračku. Na to, že jezdí z poloviny po ledu je to malý zázrak. Když už jsem před chvílí nakousl ten sníh, tak nejčastějším nákladem náklaďáků je právě sníh, který se vozí na obrovskou sněhovou skládku za městem. Vypadá jako normální skládka, včetně buldozerů. Sníh je tak zmrzlý, že si člověk nemůže postavit sněhuláka. Anebo sněhulačku. Ale vraťme se ke sněhu na ulicích. Nejsou zde sypače, jak je známe z našich silnic (některá místa jen z vyprávění), ale obrovské nakladače, které mají asi v zimě padla z práce v povrchových dolech. Nejsou to žádní drobečci, jen kolo je vyšší jak já. Tyhle nakladače lopatou hrnou sníh, dokud neni plná a pak ji vysypou do náklaďáku a nebo do pásu, co dělí od sebe pruhy silnice (ve městě jsou snad všechny čtyřproudové). Dalším strojem, který do ulic města zabloudil ze stavbu je... No, ja ani nevim, jak se jmenuje. Ale je dlouhej, má 3 nápravy, vepředu jednu radlici, kola, druhou radlici a zbývající dvě nápravy. Na stavbách se používá k rovnání terénu. Tady se používá na shrnování ujetého sněhu a ledu. Většinou pracují v párech, aby pokryli celou šíři silnice. No a nakonec se občas objeví sněžná fréza, která hází sníh jako kombajn zrní do přistaveného náklaďáku.

Už jsem začal mluvit o dopravě. Tady má většina lidí své auto.........