Tak zase po dlouhé době se dostávám zpátky ke svému blogu. Od Norilsku jsem nebyl nikde, kde by to stálo za řeč (písmeno). Tentokrát mě služební vítr zavál do Uzbekistánu, konkrétně do hlavního města Taškent (mapa zde). Uzbekistán je zvláštní země, co se týče měnové politiky. Zdejší občané nemohou měnit své peníze na dolary, takže jsme se domluvili s naším Taškentským kontaktem, že přivezeme dolary cash a on nám je vymění v lepším kurzu. Černý trh holt nabízí lepší ceny :)
Avízo, že s kolegou Pavlem vyrážíme, dostáváme týden dopředu, takže je dost času zařídit si všechny nezbytné věci a nekoupit. Když dostáváme letenky, vypadá to dobře - letíme přes Petrohrad a na přestup máme hodinku. Vzhledem k tomu, že opravdu přilétáme i odlétáme ze stejného terminálu, je to jen přesednutí z jednoho letadla do druhého. Protože letím až v pondělí a je dost času, nakupuji v sobotu a balím v neděli pozdě večer. Přítelkyně za mě dostává asi v osm večer cestovní horečku, protože nemám ještě sbalenou ani ponožku. V pondělí nakládáme na firmě poslední věci (hlavně nářadí dokáže tašku pořádně zatížit), fasujeme 1400 nových dolarů a vyrážíme směr Ruzyň, pochopitelně přes nejbližší obchod (je to teda zrovna Lidl :( ), kde doplňujeme zásoby pečiva, sladkostí a momentových klíčů, které jsou zrovna v akci. Čekáme na Pavla v autě, než se konečně objeví i s vytouženým klíčem vyrobeným v Číně a s polskými nápisy.
Na Ruzyni naše letadlo ještě nemá otevřený check-in, asi proto že do Petrohradu letí ještě jeden spoj před naším, takže se bavíme tím, jak se Rusové (je to slyšet) umí vkusně oblékat. Když nadejde náš čas jdeme k přepážce a tam nás čeká studená sprcha - naše zavazadla nemohou poslat až do Taškentu, ale musíme si je vyzvednout v Petrohradu a znovu odbavit. Na to se těšíme asi stejně jako na placení daní. Krom toho dostanu vynadáno, že moje palubní zavazadlo má místo 5 kg 10kg, ale nechává mě být. Když vidíme frontu před gate asi 20 min před otevřením, umiňujeme si, že standardní techniku pozdního nástupu do letadla, abychom si mohli sednout na volná místa, tentokrát vynecháme. Lidi maji s sebou vic zavazadel, než toulavej pes blech. Nechci mít kufřík celu cestu na klíně. Před vzletem nabýváme dojmu, že v rámci úspor pojedeme do Petrohradu po silnici, neboť už popojíždíme asi dvacet minut a přímo slyšíme, jak nám ubíhá čas na přestup. Začínáme vtipkovat o tom, že by bylo si prohlédnout Petrohrad, projít si památky. Postupem času to už přestává být vtipkování, ale začíná to znít jako plán.
Po dvou a půl hodinkách letu a třech hodinách časového posunu přistáváme. Jsme nervozní jako panna před prvním sexem a pilot nás trápí tím, že stojí na ploše. Pomalu nám dochází nám další děsná skutečnost - chobot se nekoná, jedeme autobusem. Protože Rusové (ihned po potlesku po přistání - asi je to v Rusku stále rarita, že letadlo přistane v celku) zaberou uličku a začínají se oblékat ještě v době, kdy letadlo jede, vystupujeme z letadla jako poslední. Ještě před přistáním dáváme dohromady náš plán: výlez z letadla => vyplnění imigračního papíru (rozdávání v ledadle jsme prospali) => vystání šíleně dlouhé fronty (zde bych chtěl poděkovat dvěma moravákům, kteří nás pustili před sebe) => prolustrování pasu, orazítkování pasu a vstupních dokumentů => běh k pásu se zavazadly, který už se naštěstí točí. Naneštěstí to ale není náš pás. Znovu potkáváme moraváky a zjišujeme, jaký je zde dobrý hotel. Na zavazadla čekáme už asi deset minut, do odletu zbývá cca 30 min. Všímám si, že se davem prodírá funící plešatý tlouštík a ptá se, jestli nekdo neletí do Taškentu. Okamžitě se přiznáváme a začíná kolotoč. Nejdřív telefonuje, pak řve na lidi od zavazadel, ty řvou na něj. Výsledek je ten, že čekáme na kufry, ale dovídáme se, že kvůli nám zdržují letadlo. Po dalších 15 minutách dostáváme naše kufry a začíná sprint na check-in. Kdyby se někdo koukal shora, přišlo by mu to jako běhání myšek v bludišti - akorát ty za sebou netahají dva kufry a nestrkají do ostatních myší v bludišti. Tímto se chci omluvit někomu, koho jsem nejdřív přehlédl, pak naboural a nakonec ještě přejel kufrem - nebylo to úmyslně, ale prostě sem pospíchal. Na check-inu už máme vytištěné letenky, dáváme jim naše zavazadla a slečna nám sděluje, že letadlo už má náklad naložen a že zavazadla poletí dalším letem, ať necháme v Taškentu adresu hotelu, že nám je přivezou domů. No, alespoň tak. Zase se vydáváme za tlusťochem a on nás protáhle před ohromnou frontou před pasovou kontrolou, abychom mohli opustit Rusko (byli jsme v něm asi 25 minut). Vše zkontrolovat, orazítkovat a hurá k rentgenu. Už cestou zahazuju bundu, rozepínám kufr a vytahuju noťas. Celou tu dobu jen tak mimoděk předbíhám asi 50, co podstivě stojí frontu. V jednu chvíli předbíhám i tlusťocha, který už má viditelně dost. Do skeneru letí taška, bedna s bundou, mobilama, pasem a peněženkou, pak notebook. Zbývají ještě boty, ale ty už se na pás nevejdou, tak je hodim na noťas a jen letmo zachytím pobavený úsměv uniformované slečny. Za scanerem zase všech pobrat. Ujímá se nás mladý klučina a už zase letíme skrz davy ke gate. Dáváme pasy, letenky a ženou nás do busu. V busu se na nás lidi dívají, jakobychom nejmíň unášeli malý děti - asi už fakt čekají dlouho. Ale bus se ještě nerozjíždí, tak se utěšujeme tím, že přece jen ještě někdo přijde po nás. Po nějaké obě už nastupuje jen policajt se seznamem lidí.Letadlo je Boeing 767-300, velkej jako kráva. Má v řadě celkem 8 sedaček (2-4-2), my dostali celou jednu řadu pro sebe. A i kdyby ne, letadlo je na rozdíl od toho do Petrohradu skoro prázdné. Cesta ubíhá v pohodě (cca 5 hodin), jen mě překvapuje, že na palubě není ani jedna letuška - jen letušáci. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Z letadla vystupujeme opět jako poslední, neboť Uzbeci stáli v uličce snad ještě před přistáním.
Letiště nás vítá milou frontou čítající asi 200 lidí. Nejdříve je potřeba sehnat víza, jenže okýnko je zavřené. Čekáme a s námi i nějací číňani. Pak přichází chlapík, co vypadá spíš jako někdo z IT, zkasíruje nás o 2x90 dolarů a dostáváme naše víza. Pak už jen směnit peníze - chceme mít alespoň něco na taxi, zbytek peněz nám má vyměnit nějaká naše spojka z nemocnice. Měníme, dostáváme k tomu papír - bez papíru není možné dostat zpátky dolary, během chvilky jsem vlastníkem asi 180 000 místních fufníků. Svazek bankovek má asi 4 cm. Procházíme pasovkou a vpouští nás do haly. Koukáme na pás se zavazadly a dle očekávání je nenacházíme. To, co neočekáváme je, že se kupí ještě větší fronta - je potřeba sepsat celní deklaraci. V celní deklaraci je snad vše - cenné předměty, peníze... Jako občané EU můžeme bez cla přivézt věci v ceně cca 1000 dolarů a hotovost do 4999 dolarů. Deklaraci nacházíme pouze v uzbečtině, takže z neochotného člověka dolujeme anglickou verzi. Mezitím schovávám většinu peněz, protože lidem před námi procházejí zavazadla, jako kdyby chtěli na letiště vstoupit a ne vystoupit. Vozí si různé věcí - například telku o uhlopříčce tak 150 cm, to se asi na celnici prohne. Mezitím voláme naší spojce, že už jsme přistáli a koho máme čekat. Spojku ale místo toho budíme a dovídáme se, že jim nikdo nedal vědět, ale že nám někoho pošle. Stojíme frontu u celníka a nápis nás varuje, že osobní prohlídka může trvat až hodinu. Když se dostáváme na řadu, celník na nás jen houkne, že to má být ve dvou kopiích. Takže znovu, lépe a radostněji. Nakonec tam zůstáváme jako poslední, celník se na mě dívá divně a půlku deklarace dopisuje a nebo přepisuje. Konečně je to za námi a my vylézáme z letiště, kde na nás čeká naše prochladlá a mrzutá spojka, protože jsou asi 3 hodiny ráno. Vysvětlíme mu situaci a jdeme s ním reklamovat naše zavazadla. To zabírá asi 30 minut, ve kterých si okopíruje pasy, letenky, čísla zavazadel a mám podezření, že si skočil i zakouřit. Nakonec se dozvídáme, že naše zavazadla tu budou druhý den ráno. No a že si pro ně máme přijet osobně. Na víc už nemáme nervy a jedeme na hotel. Tady je to ok, na nic se neptají, dají nám klíče od pokojů a my jdeme spát.
Avízo, že s kolegou Pavlem vyrážíme, dostáváme týden dopředu, takže je dost času zařídit si všechny nezbytné věci a nekoupit. Když dostáváme letenky, vypadá to dobře - letíme přes Petrohrad a na přestup máme hodinku. Vzhledem k tomu, že opravdu přilétáme i odlétáme ze stejného terminálu, je to jen přesednutí z jednoho letadla do druhého. Protože letím až v pondělí a je dost času, nakupuji v sobotu a balím v neděli pozdě večer. Přítelkyně za mě dostává asi v osm večer cestovní horečku, protože nemám ještě sbalenou ani ponožku. V pondělí nakládáme na firmě poslední věci (hlavně nářadí dokáže tašku pořádně zatížit), fasujeme 1400 nových dolarů a vyrážíme směr Ruzyň, pochopitelně přes nejbližší obchod (je to teda zrovna Lidl :( ), kde doplňujeme zásoby pečiva, sladkostí a momentových klíčů, které jsou zrovna v akci. Čekáme na Pavla v autě, než se konečně objeví i s vytouženým klíčem vyrobeným v Číně a s polskými nápisy.
Na Ruzyni naše letadlo ještě nemá otevřený check-in, asi proto že do Petrohradu letí ještě jeden spoj před naším, takže se bavíme tím, jak se Rusové (je to slyšet) umí vkusně oblékat. Když nadejde náš čas jdeme k přepážce a tam nás čeká studená sprcha - naše zavazadla nemohou poslat až do Taškentu, ale musíme si je vyzvednout v Petrohradu a znovu odbavit. Na to se těšíme asi stejně jako na placení daní. Krom toho dostanu vynadáno, že moje palubní zavazadlo má místo 5 kg 10kg, ale nechává mě být. Když vidíme frontu před gate asi 20 min před otevřením, umiňujeme si, že standardní techniku pozdního nástupu do letadla, abychom si mohli sednout na volná místa, tentokrát vynecháme. Lidi maji s sebou vic zavazadel, než toulavej pes blech. Nechci mít kufřík celu cestu na klíně. Před vzletem nabýváme dojmu, že v rámci úspor pojedeme do Petrohradu po silnici, neboť už popojíždíme asi dvacet minut a přímo slyšíme, jak nám ubíhá čas na přestup. Začínáme vtipkovat o tom, že by bylo si prohlédnout Petrohrad, projít si památky. Postupem času to už přestává být vtipkování, ale začíná to znít jako plán.
Po dvou a půl hodinkách letu a třech hodinách časového posunu přistáváme. Jsme nervozní jako panna před prvním sexem a pilot nás trápí tím, že stojí na ploše. Pomalu nám dochází nám další děsná skutečnost - chobot se nekoná, jedeme autobusem. Protože Rusové (ihned po potlesku po přistání - asi je to v Rusku stále rarita, že letadlo přistane v celku) zaberou uličku a začínají se oblékat ještě v době, kdy letadlo jede, vystupujeme z letadla jako poslední. Ještě před přistáním dáváme dohromady náš plán: výlez z letadla => vyplnění imigračního papíru (rozdávání v ledadle jsme prospali) => vystání šíleně dlouhé fronty (zde bych chtěl poděkovat dvěma moravákům, kteří nás pustili před sebe) => prolustrování pasu, orazítkování pasu a vstupních dokumentů => běh k pásu se zavazadly, který už se naštěstí točí. Naneštěstí to ale není náš pás. Znovu potkáváme moraváky a zjišujeme, jaký je zde dobrý hotel. Na zavazadla čekáme už asi deset minut, do odletu zbývá cca 30 min. Všímám si, že se davem prodírá funící plešatý tlouštík a ptá se, jestli nekdo neletí do Taškentu. Okamžitě se přiznáváme a začíná kolotoč. Nejdřív telefonuje, pak řve na lidi od zavazadel, ty řvou na něj. Výsledek je ten, že čekáme na kufry, ale dovídáme se, že kvůli nám zdržují letadlo. Po dalších 15 minutách dostáváme naše kufry a začíná sprint na check-in. Kdyby se někdo koukal shora, přišlo by mu to jako běhání myšek v bludišti - akorát ty za sebou netahají dva kufry a nestrkají do ostatních myší v bludišti. Tímto se chci omluvit někomu, koho jsem nejdřív přehlédl, pak naboural a nakonec ještě přejel kufrem - nebylo to úmyslně, ale prostě sem pospíchal. Na check-inu už máme vytištěné letenky, dáváme jim naše zavazadla a slečna nám sděluje, že letadlo už má náklad naložen a že zavazadla poletí dalším letem, ať necháme v Taškentu adresu hotelu, že nám je přivezou domů. No, alespoň tak. Zase se vydáváme za tlusťochem a on nás protáhle před ohromnou frontou před pasovou kontrolou, abychom mohli opustit Rusko (byli jsme v něm asi 25 minut). Vše zkontrolovat, orazítkovat a hurá k rentgenu. Už cestou zahazuju bundu, rozepínám kufr a vytahuju noťas. Celou tu dobu jen tak mimoděk předbíhám asi 50, co podstivě stojí frontu. V jednu chvíli předbíhám i tlusťocha, který už má viditelně dost. Do skeneru letí taška, bedna s bundou, mobilama, pasem a peněženkou, pak notebook. Zbývají ještě boty, ale ty už se na pás nevejdou, tak je hodim na noťas a jen letmo zachytím pobavený úsměv uniformované slečny. Za scanerem zase všech pobrat. Ujímá se nás mladý klučina a už zase letíme skrz davy ke gate. Dáváme pasy, letenky a ženou nás do busu. V busu se na nás lidi dívají, jakobychom nejmíň unášeli malý děti - asi už fakt čekají dlouho. Ale bus se ještě nerozjíždí, tak se utěšujeme tím, že přece jen ještě někdo přijde po nás. Po nějaké obě už nastupuje jen policajt se seznamem lidí.Letadlo je Boeing 767-300, velkej jako kráva. Má v řadě celkem 8 sedaček (2-4-2), my dostali celou jednu řadu pro sebe. A i kdyby ne, letadlo je na rozdíl od toho do Petrohradu skoro prázdné. Cesta ubíhá v pohodě (cca 5 hodin), jen mě překvapuje, že na palubě není ani jedna letuška - jen letušáci. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Z letadla vystupujeme opět jako poslední, neboť Uzbeci stáli v uličce snad ještě před přistáním.
Letiště nás vítá milou frontou čítající asi 200 lidí. Nejdříve je potřeba sehnat víza, jenže okýnko je zavřené. Čekáme a s námi i nějací číňani. Pak přichází chlapík, co vypadá spíš jako někdo z IT, zkasíruje nás o 2x90 dolarů a dostáváme naše víza. Pak už jen směnit peníze - chceme mít alespoň něco na taxi, zbytek peněz nám má vyměnit nějaká naše spojka z nemocnice. Měníme, dostáváme k tomu papír - bez papíru není možné dostat zpátky dolary, během chvilky jsem vlastníkem asi 180 000 místních fufníků. Svazek bankovek má asi 4 cm. Procházíme pasovkou a vpouští nás do haly. Koukáme na pás se zavazadly a dle očekávání je nenacházíme. To, co neočekáváme je, že se kupí ještě větší fronta - je potřeba sepsat celní deklaraci. V celní deklaraci je snad vše - cenné předměty, peníze... Jako občané EU můžeme bez cla přivézt věci v ceně cca 1000 dolarů a hotovost do 4999 dolarů. Deklaraci nacházíme pouze v uzbečtině, takže z neochotného člověka dolujeme anglickou verzi. Mezitím schovávám většinu peněz, protože lidem před námi procházejí zavazadla, jako kdyby chtěli na letiště vstoupit a ne vystoupit. Vozí si různé věcí - například telku o uhlopříčce tak 150 cm, to se asi na celnici prohne. Mezitím voláme naší spojce, že už jsme přistáli a koho máme čekat. Spojku ale místo toho budíme a dovídáme se, že jim nikdo nedal vědět, ale že nám někoho pošle. Stojíme frontu u celníka a nápis nás varuje, že osobní prohlídka může trvat až hodinu. Když se dostáváme na řadu, celník na nás jen houkne, že to má být ve dvou kopiích. Takže znovu, lépe a radostněji. Nakonec tam zůstáváme jako poslední, celník se na mě dívá divně a půlku deklarace dopisuje a nebo přepisuje. Konečně je to za námi a my vylézáme z letiště, kde na nás čeká naše prochladlá a mrzutá spojka, protože jsou asi 3 hodiny ráno. Vysvětlíme mu situaci a jdeme s ním reklamovat naše zavazadla. To zabírá asi 30 minut, ve kterých si okopíruje pasy, letenky, čísla zavazadel a mám podezření, že si skočil i zakouřit. Nakonec se dozvídáme, že naše zavazadla tu budou druhý den ráno. No a že si pro ně máme přijet osobně. Na víc už nemáme nervy a jedeme na hotel. Tady je to ok, na nic se neptají, dají nám klíče od pokojů a my jdeme spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat