Na nástupišti nás už čeká náš starý známý – kurevská zima. Klopýtáme obtíženi taškama úzkým vlezem do podchodu a tlačíme se davem. Ulička je dost široká, ale pouze v případě, že by šli lidé jedním směrem. Bohužel nejdou. Lze pozorovat zajímavý trend: na Západě se staví bezbariérová nádraží, na Východě se staví naopak bariérová a to i pro nepostižené lidi. Teda pokud dvě zavazadla nejsou již postižením. Dav nás unáší po jednom úzkém schodišti. Jdem za sebou jako husy, protože jde jedna řada nahoru a druhá naopak dolů. Hlavní nádražní hala je neuvěřitelně narvaná. Davem se člověk musí cpát. Mám tu výhodu, že nad Kazachy vyčnívám, tak mi nedělá problém držet směr. Po chvílí tlačení je mi divné, že většina lidí je bez kufrů. Začnu trochu poslouchat a je mi to jasné. 90% lidí bez kufrů jsou taxikáři, co shánějí klienty. Prostým srovnáním počtů lidí s kuframa a bez nich mi vychází, že taxikáři musí začít příští týden vymírat hlady. Voláme náš kontakt ze spřátelené kazašské firmy. Má nás tu někde čekat. Dovídáme se, že nečeká, protože se mu to nehodí a že hotel nám nezamluvil, i když to slíbil. No, to nám to pěkně začíná. Vylejzáme z nádraží a já okamžitě lituju, že čepici jsem ztratil někde na letišti v Aktobe. Na ohromnym parkovišti stojí snad jen taxiky. Najdeme velký, solidně vypadající taxi. Řidič nás vítá jako krále, nakládá nám věci a vyrážíme směr hotel Rachat. Taxikář se na nás potutelně pousmál.
Silnice vypadají ještě hůř jak v Aktobe. Některé jsou pokryty přemrzlým prašanem, některé vyloženě ledem, v kterém jsou vyjeté hluboké koleje. Všechna auta mají zimní gumy, což docela chápu, ale některým vzorek už chybí, to pak chápu o něco méně. Kazdopádně se tu opět prohánění Lady (obzvlášť Lada Niva), Toyoty, Mazdy, Audi, BMW, Mercedesy a všemožné ruské stroje. Občas se vyskytne zase nějaká VW, dokonce jednu Škodovku sem potkal. Ale nepotkal jsem jediný auto od žabožroutů (tj Pežota, Citroen). Styl ježdění se nezměnil, pořád se jezdí bez mezer, ale více se troubí. Všímám si, že na křižovatkách jsou dva semafory. Jeden je tak, jak jsme u nás zvyklí, druhej je naproti v křižovatce. A na tom prvnim ještě běží odpočet, kolik zbývá do červené/zelené – šikovná věcička. Ježdění taxikem je tu relativně běžné. Protože je to levné, obzvlášť na naše poměry. Za cestu z nádraží na hotel (přes celé město, odhadem 8km) jsme zaplatili 400 tenge, to je jako 40 korun. No, pecka. Ceny tu jsou paušální, takže co si člověk předem dohodne, to taky zaplatí.
Hotel Rachat je novej hotel na okraji města. Ve vstupní hale leštěnej mramor, sympatická recepční Jelena v minisukni a na jehlách, pořád se usmívá. Bereme klíče od pokojů a dáváme si v 11 hodin sraz. Mam hodinu na to, abych se osprchoval. Vybalil věci, co budu potřebovat na práci a slezl dolu. Na sprchu jsem se těšil jako námořník po dlouhý plavbě do bordelu. Už jsem smrděl i sám sobě. Vybalim noťas, foťák a vyrážim do haly na sraz. Jedeme tágem do nemocnice, tentokrát je to za 350 tenge. Cestou nás překvapí asi 50m úsek, kde je silnice zvlněná +- půl metru. Málem prorážim hlavou střechu sanitky. Po příjezdu do nemocnice a nalezení správné budovy nás vítají a přinášejí čaj. Začínáme pracovat a docela to jde rychle. Je to pěkně připravená instalace. Začíná poněkud přituhovat, protože už už dělám zčásti věci sám a trošku v tom plavu. Přichází jeden z fyziků, že až večer půjdeme, tak máme zavolat a zajistí nám odvoz. Toho asi po šesté hodině využijeme. Přijde za námi takovej pupkatej dědula, že nás odveze. Říkáme mu, kde bydlíme a on je jen tak ušklíbne. Na parkovišti se hrne k auto. Je to bílej GAZ s nápisem ambulance. Cesta probíhá v pohodě. Jen mám pocit, že nikdy nebrzdí. Pokud by se mi něco stalo z pateří, tak ale radši do nemocnice dojdu, než se nechat vézt takovou sanitkou, protože drncá ještě víc, jak můj Samurai. Na druhou stranu, to auto vypadá jako půl roku starý. Prostě krasavec. V hotelu už si jen vezmu na chvíli noťas na recepci, stáhnu maily a vyčerpaně padnu do postele.
Silnice vypadají ještě hůř jak v Aktobe. Některé jsou pokryty přemrzlým prašanem, některé vyloženě ledem, v kterém jsou vyjeté hluboké koleje. Všechna auta mají zimní gumy, což docela chápu, ale některým vzorek už chybí, to pak chápu o něco méně. Kazdopádně se tu opět prohánění Lady (obzvlášť Lada Niva), Toyoty, Mazdy, Audi, BMW, Mercedesy a všemožné ruské stroje. Občas se vyskytne zase nějaká VW, dokonce jednu Škodovku sem potkal. Ale nepotkal jsem jediný auto od žabožroutů (tj Pežota, Citroen). Styl ježdění se nezměnil, pořád se jezdí bez mezer, ale více se troubí. Všímám si, že na křižovatkách jsou dva semafory. Jeden je tak, jak jsme u nás zvyklí, druhej je naproti v křižovatce. A na tom prvnim ještě běží odpočet, kolik zbývá do červené/zelené – šikovná věcička. Ježdění taxikem je tu relativně běžné. Protože je to levné, obzvlášť na naše poměry. Za cestu z nádraží na hotel (přes celé město, odhadem 8km) jsme zaplatili 400 tenge, to je jako 40 korun. No, pecka. Ceny tu jsou paušální, takže co si člověk předem dohodne, to taky zaplatí.
Hotel Rachat je novej hotel na okraji města. Ve vstupní hale leštěnej mramor, sympatická recepční Jelena v minisukni a na jehlách, pořád se usmívá. Bereme klíče od pokojů a dáváme si v 11 hodin sraz. Mam hodinu na to, abych se osprchoval. Vybalil věci, co budu potřebovat na práci a slezl dolu. Na sprchu jsem se těšil jako námořník po dlouhý plavbě do bordelu. Už jsem smrděl i sám sobě. Vybalim noťas, foťák a vyrážim do haly na sraz. Jedeme tágem do nemocnice, tentokrát je to za 350 tenge. Cestou nás překvapí asi 50m úsek, kde je silnice zvlněná +- půl metru. Málem prorážim hlavou střechu sanitky. Po příjezdu do nemocnice a nalezení správné budovy nás vítají a přinášejí čaj. Začínáme pracovat a docela to jde rychle. Je to pěkně připravená instalace. Začíná poněkud přituhovat, protože už už dělám zčásti věci sám a trošku v tom plavu. Přichází jeden z fyziků, že až večer půjdeme, tak máme zavolat a zajistí nám odvoz. Toho asi po šesté hodině využijeme. Přijde za námi takovej pupkatej dědula, že nás odveze. Říkáme mu, kde bydlíme a on je jen tak ušklíbne. Na parkovišti se hrne k auto. Je to bílej GAZ s nápisem ambulance. Cesta probíhá v pohodě. Jen mám pocit, že nikdy nebrzdí. Pokud by se mi něco stalo z pateří, tak ale radši do nemocnice dojdu, než se nechat vézt takovou sanitkou, protože drncá ještě víc, jak můj Samurai. Na druhou stranu, to auto vypadá jako půl roku starý. Prostě krasavec. V hotelu už si jen vezmu na chvíli noťas na recepci, stáhnu maily a vyčerpaně padnu do postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat