Krátce po nástupu do mé první práce v říjnu jsem se dozvěděl, že pojedu na zkušenou do Kazachstánu. Jak asi takové přípravy probíhají?
Nejdřív to vypadalo, že si ani nestihnu udělat novej pas, protoze do pasu s meně jak roční platnosti odmítli dát Rusové vízum. No, co se dá dělat, řekl jsem si a vyrazil zajišťovat nezbytné formality na místní úřad. Jen tak mimochodem, všimli ste si, že se na úřadech chovají, jako by vám prokazovali milost. Místo aby tam byli pro vás, jste tam jen proto, abyste je otravoval od hrani Solitéra. Po menší hádce se však zadařilo a pas byl objednán. Následuje týden každodenních dotazů od mého nadřízeného, jestli už mám pas. To se psal začátek října. To jsem jestě netušil, žě budu odlétat až v lednu. Když donesu pas, tak se dozvídám, že se odjezd odkládá a na vyřízení víza je spousta času.
V první půlce prosince začíná přituhovat (a to nejen v teplotách). To už mám Kazašské vízum a pracuje se na ruském. Kluci dopisují programy. No, dopisují... Dopadá to tak, že nakonec se část kódu smolí a ladí ještě nejdřív v letadle atetuje přímo na místě. Začínáme zjišťovat, jaké budeme mít počasí. Původní předpoklad, že bude zima, založený na tom, že první vlna kolegů měla v listopadu teploty okolo 0 – +10 stupňů, vzal za své po zjištění, že ve dvou mestech ze čtyř, které máme celkem navštívit, se "teplota" pohybuje v noci okolo -40°C. To se snad nedá popsat slovy "kurva zima", severní pól a "Nedělějte si ze mě prdelky, tak tam být nemůže." V tuhle chvíli začínám přemýšlet, jestli mám dost teplého prádla a rozumu, abych jel v zimě na jižní část Sibiře. Touha po dobrodružství vítězí. I přes nechuť k nakupování, která je asi stejně velká jako můj odpor k učení, se vydávám koupit hóóódně teplý boty, jagrovky a rukavice.
Přehoupl se nový rok, přípravy vrcholí, zuřivě se programuje a padají názory, že se možná mohlo začít dělat něco dřív... Ideálné prý tak o půl roku. Balíme nějaké náhradní díly a nářadí, které bychom mohli potřebovat s sebou. Hromada věcí stále roste a víc než cokoli jiného připomíná severní stěnu v Aigenu. Máme limit 20kg na osobu a protože se jede na dýl jak tři týdny, tak těchhadrů beru hodně. S tou váhou to bude o prsa korejský gymnastky. Dostávám kolegovu firemní platební kartu a pin. Teda dostávám číslo, které by pinem být mohlo, ale neni si úplně jistej. No, bude překvápko. Co by to bylo za "výlet" bez drobných zádrhelů.
Večer před odletem balím kufr (který má nakonec 16kg), loučím se s přáteli (od kterých dostávám drobné rady a také otázky, jestli sem si vzal rukavice a pamatoval na ně v závěti. Prostě obrovská morální podpora :) ) a přemýšlím o tom, co jsem zapomněl zabalit.
V den odletu padá nezvykle hodně sníh. V práci rabujeme kompletní mašinu kvůli náhradním dílům, aktualizujeme software a začíname být nervózní. Už jsem říkal, že jsem jeste neletěl? :) Po brzkém obědě a varování od kuchařky, že jestli zhubneme, tak nám všem nařeže, vyjídíme s kolegou na letiště. Kolega se na naši cestu těší jako malé děcko, protože se konečně sveze s novou firemní Octavií. Cesta teda probíhá tak, že chválí úžasně líný motor Octávie a kde může, tak zkouši, jaký to umí smyky. Sníh se sype stále víc. Přijíždíme na letiště, kde je krásně nasněženo au strázní budky na parkovišti nás vítá? sněhulák, co má reflexní vestu a přijíždějícím řidičům hrozí jakýmsi klackem. Bereme zavazadla a vyražíme na check-in...
Nejdřív to vypadalo, že si ani nestihnu udělat novej pas, protoze do pasu s meně jak roční platnosti odmítli dát Rusové vízum. No, co se dá dělat, řekl jsem si a vyrazil zajišťovat nezbytné formality na místní úřad. Jen tak mimochodem, všimli ste si, že se na úřadech chovají, jako by vám prokazovali milost. Místo aby tam byli pro vás, jste tam jen proto, abyste je otravoval od hrani Solitéra. Po menší hádce se však zadařilo a pas byl objednán. Následuje týden každodenních dotazů od mého nadřízeného, jestli už mám pas. To se psal začátek října. To jsem jestě netušil, žě budu odlétat až v lednu. Když donesu pas, tak se dozvídám, že se odjezd odkládá a na vyřízení víza je spousta času.
V první půlce prosince začíná přituhovat (a to nejen v teplotách). To už mám Kazašské vízum a pracuje se na ruském. Kluci dopisují programy. No, dopisují... Dopadá to tak, že nakonec se část kódu smolí a ladí ještě nejdřív v letadle atetuje přímo na místě. Začínáme zjišťovat, jaké budeme mít počasí. Původní předpoklad, že bude zima, založený na tom, že první vlna kolegů měla v listopadu teploty okolo 0 – +10 stupňů, vzal za své po zjištění, že ve dvou mestech ze čtyř, které máme celkem navštívit, se "teplota" pohybuje v noci okolo -40°C. To se snad nedá popsat slovy "kurva zima", severní pól a "Nedělějte si ze mě prdelky, tak tam být nemůže." V tuhle chvíli začínám přemýšlet, jestli mám dost teplého prádla a rozumu, abych jel v zimě na jižní část Sibiře. Touha po dobrodružství vítězí. I přes nechuť k nakupování, která je asi stejně velká jako můj odpor k učení, se vydávám koupit hóóódně teplý boty, jagrovky a rukavice.
Přehoupl se nový rok, přípravy vrcholí, zuřivě se programuje a padají názory, že se možná mohlo začít dělat něco dřív... Ideálné prý tak o půl roku. Balíme nějaké náhradní díly a nářadí, které bychom mohli potřebovat s sebou. Hromada věcí stále roste a víc než cokoli jiného připomíná severní stěnu v Aigenu. Máme limit 20kg na osobu a protože se jede na dýl jak tři týdny, tak těchhadrů beru hodně. S tou váhou to bude o prsa korejský gymnastky. Dostávám kolegovu firemní platební kartu a pin. Teda dostávám číslo, které by pinem být mohlo, ale neni si úplně jistej. No, bude překvápko. Co by to bylo za "výlet" bez drobných zádrhelů.
Večer před odletem balím kufr (který má nakonec 16kg), loučím se s přáteli (od kterých dostávám drobné rady a také otázky, jestli sem si vzal rukavice a pamatoval na ně v závěti. Prostě obrovská morální podpora :) ) a přemýšlím o tom, co jsem zapomněl zabalit.
V den odletu padá nezvykle hodně sníh. V práci rabujeme kompletní mašinu kvůli náhradním dílům, aktualizujeme software a začíname být nervózní. Už jsem říkal, že jsem jeste neletěl? :) Po brzkém obědě a varování od kuchařky, že jestli zhubneme, tak nám všem nařeže, vyjídíme s kolegou na letiště. Kolega se na naši cestu těší jako malé děcko, protože se konečně sveze s novou firemní Octavií. Cesta teda probíhá tak, že chválí úžasně líný motor Octávie a kde může, tak zkouši, jaký to umí smyky. Sníh se sype stále víc. Přijíždíme na letiště, kde je krásně nasněženo au strázní budky na parkovišti nás vítá? sněhulák, co má reflexní vestu a přijíždějícím řidičům hrozí jakýmsi klackem. Bereme zavazadla a vyražíme na check-in...
Žádné komentáře:
Okomentovat