Na nádraží kolega dělá malou konspiraci, protože nakupuje 5 lahví piva. To se jednak do vlaku nesmí a ani se nesmí prodávat na nádraží. Aby cinkot nebyl tak nápadný, dostane na ně igelitovou tašku s postavičkami od Disneyho. Jdeme na nástupiště a zrovna přijíždí náš vlak. Začínáme být rádi, že máme pro sebe celé kupé. Podél vagónu druhé třídy běží Kazaši a snaží se být ve vagonu první a zabrat volné kupé. Jdeme k naší průvodčí. Je docela hezká. Na vyžranou zombii naloženou v alkoholu. Na jízdenku nemůže vůbec vidět, protože nás každého pošle do jiného kupé. Po vstupu do kupé první třídy mám pocit, že na mě dýchl duch největšího rozmachu socializmu. Umakartové stěny, červená koženku, jakou jsme znali ze starého Metra a lavice pohodlné asi jako španělská bota. Okénka nejdou otevřít, přes naše není nic vidět, protože je komplet zamrzlé. Otvíráme propašovaná piva Baltika Koler. Má barvu jako ranní moč a chutná zhruba podobně. Ale protože jsou fajně vychlazená, tak padnou hned, protože vagon začíná připomínat saunu. Přijde baba, sebere nám pasy a někam s nimi odchází. Panuje obava, jestli se s nimi ještě někdy shledáme. Asi po 20 minutách se baba vrací i s pasama. Povídáme si a pomalu usínáme. Kolem půlnoci nás budí bouchání na dveře a za nima kazašský voják, teda spíš celník. Sebere nám pasy a odejde. Začíná to být normální, že dáme pasy a nevíme, kde se nacházejí. Přemýšlíme, proč hraniční kontrola. Zřejmě proto, že v dobách Svazu postavili trať, jak se hodilo a teď se musí jezdit přes území Ruské federace. Za chvíli nám pasy vrátí, pokračujeme ve spaní. Kolem druhé hodiny to samé, jen ve dveřích stojí Rus. Jeden ukazuje kufr, druhý pas a nechávají nás být. Naposledy nás budí kolem páté ráno zase Kazach. Opět nám mizí pasy. Pak se objevují v ruce Kazacha, který si na namátkovou kontrolu vyhmátl mě. Pokládá mi otázky a odpovídá za mě kolega. Jako bonus mi chce v uchu změřit teplotu. Kupé je vytopený tak, že by mi mohl naměřit tak asi 45°. Bojí se prasečí chřipky. Kdyby mi něco naměřil, asi mě vysadí z vlaku. Vrazí mi ho do ucha a já si oddechnu, je to ok. V téhle stanici stojíme dvě hodiny. Nad ránem vyrázíme zase na cestu. Průvodčí nás budí asi v půl deváté, ale venku je tma jako ve dvě ráno. Jsme rozlámaní, nevyspalí. Oblíkáme se, bereme věci, vyjdeme do uličky a začne nás tlačit dav Kazachů. Jedna máti stále rusky nabádá dceru, aby nás předběhla, ale přede mnou má mě a já se rameny dotýkám obou stěn uličky. Asi po čtvrt hodině vlak zastavuje a my jsme vytlačeni na opravdu mrazivé nástupiště. Při letu kolem dveří si ještě všímám, ze kus od dveří jsou kamna na uhlí, která vytápějí vagón.
Žádné komentáře:
Okomentovat