10.1.2010 ráno se probouzim strhanej, jako kdybych přes noc složil vagon uhlí. Ani nevim jak, ale dokážu se oblíct a sjet dolu do restaurace. Tam se mi podaří zázračně ožít. V hotelu jsou švédské stoly, takže pobíhám jako derviš, tu uždíbnu, tu ochutnám a za chvíli sotva lezu. Po snídani zase na sebe beru veškerý oblečení, protože jsme dostali hlášku, že bude zima a že se v nemocnici moc netopí. Notebook, náhradní díly, nějaké jídlo a pití – koukám a přemýšlím, co mi ještě chybí. Krčím rameny a jdu do recepce, kde máme sraz. Venku nasněžilo přes noc asi 10cm. Silnice nejsou vidět, ale Voloďa k hotelu trefil. Jeho Mazda vypadá, že už něco zažila. Naházíme věci do kufru a vyrážíme. Po chvíli lituju, že nemám foťák a nebo kameru. Až mi bude někdo říkat, že pražáci jezdí jako prasata, rychle a kdo ví co ještě, vzpomenu na Voloďu a ukážu mu leda finger. Jak nejlépe popsat cestu? Sám nevím, to se musí zažít. Asi začnu popisem silnice. Silnici poznáte tak, ze je to bílá plocha mezi domy, kde se pohybují auta. Jsou na ní obvykle vyjety dva páry kolejí, ale nebývá to pravidlem. V těchto kolejích je chvílemi vidět i černý pruh asfaltu. Protože jinde na silnici leží mezi 5-10 cm ujetýho sněhu a ledu. Tohle být v Praze, vyhlašují totální kalamitu a jediný, co bychom potkali by byl buldozer. V Kazachstánu je to jinak, tam je to v podstatě dokonale ošetřená silnice. Silnice jsou široké, ale jak na nich leží sníh a led, je vodorovné značení po většinu roku zcela zbytečné. Počet pruhů se určuje tím, kolik aut se vedle sebe vejde, aniž by o sebe zavadila zrcátky a podle toho, jakým směrem jede víc aut. To už ale vyjeté koleje nestačí a jezdí se v podstatě po ledový ploše. Za 5 dní, co jsem byl v Aktobe, jsem ale neviděl ani jednu nehodu, jen spousty aut na laně. Kazaši to na sněhu prostě umí a to i bez zimních pneumatik a Voloďa i bez vzorku na nich. Vzdálenost mezi auty v libovolném směru je taková, aby se navzájem nedotýkala a to i na ledu, čerstvým sněhu, zkrátka kdekoli. A nejezdí se zrovna 30, ale spíš mezi 50-70. Voloďa jede, předjíždí, troubí bliká a já marně vzadu hledám pás, abych se připoutal. Pás nacházím, ale protikus ne. Tak se spokojuji s tím, že se snažím brzdit za něj. Za těch 13km, co jedeme do nemocnice (Kdo vymyslel postavit nemocnici v pustině za městem?) jedeme párkrát do zatáček skoro bokem. Poslední číst cesty vede po (u nás max čtyřproudé silnici) šestiproudé silnici, kdy si Voloďa vytvořil vlastní pruh tam, kde u nás bývá odstavný. V Kaza slouží mimo jiné i k odkládání sněhu. Na ujetý sněhový bouli se Mazda nadzvedne na tlumičích a pak zprudka dosedne. Její čepy jsou mrtvější, jak diskotékový hvězdy z 80tých let, protože po každém dopadu jsou slyšet rány, že se bojím, že se Mazda rozpadne. Když dorazíme k nemocnici, děkuji, že jsem přežil a přemýšlím, proč lidi chodí utrácet do zábavních parků za adrenalinové jízdy těžký peníze, když takovou jízdu lze v Kaza pořídit v přepočtu za 100Kč pro tři lidi. Jen tak mimochodem pro motoristy. Litr nafty lze pořídit v přepočtu za 5,20 a litr benzínu je podstatně dražší, ten stojí i 6,50Kč. A nejoblíbenější auto je BMW, Audi, Toyota Lancruisler a Lexus. Zatmavená skla mají ale všichni, BMW počínaje, polorozpadlym žigulem konče.
Když vylezeme z taxi, dá se do nás taková zima, že mi omrzají chloupky v nose (doslova). Včera opravdu bylo ještě teplo, dnes teploměr ukazuje -32°. Vlezeme do nemocnice a uvidíme něco jako dav lidí, jak se snaží prorazit zátaras z laviček. Nás si všímá člověk z bezpečnostní služby a po krátkém rozhovoru nás pouští zkratkou mezi lavičkami a hned za námi zastavuje dav, co se za námi začal hrnout. Ptáme se, co je to za dav a dozvídáme se, že to jsou návštěvy. Je lehce znepokojující, že veškerý personál má roušky, prý kvůli prasečí chřipce. Moc nám to na náladě nepřidá. Jdeme naznačeným směrem a pátráme po onkologii. Dojdeme do druhého patra a zase se ptáme po našem přístroji. Paní (doktorka) nás sprdne, kde se couráme, že už čekají na opravu asi tři dny. To nás zmate a vysvětlujeme, že my teprve mašinu stavíme. To ji nevyvede z míry a snaží se využít návštěvy servisáků k opravě jejího přístroje. Odchází pro klíče a tomto okamžiku regulérně prcháme. Asi po půlhodině se nakonec doptáme a paní fyzička nás srdečně vítá a pouští k mašině. V místnosti je o něco málo tepleji jak venku. To se operativně řeší tak, že různé sestřičky z různých míst v nemocnici přinášejí elektrické radiátory a jiná topidla. Nakonec máme 4 a odkládáme po chvíli bundy. Instalace je v poněkud mizerném stavu, ale to tu nebudu rozebírat. V místnosti, kde je naše řídící technika se mimo jiné nachází v rezavé plechovce kaktus, který si pro sebe pojmenovávám „anální teror". Kazaši, teda v našem případě spíše kazašští Rusové, jsou k nám moc milí a nosí nám vše od bonbónů přes obědy až po zákusky a neslyší na to, že nechceme.
Končíme někdy po osmé hodině a to netušíme, že se to stane pravidlem. Cesta s Voloďou je téměř stejné, jen teď není ještě vidět na cestu. Jsem tak unavenej, že nemám sílu se ani bát. Mám myšlenky jen na vanu a spaní. Proto vylítnu do pokoje, z baru vezmu džus a jdu se rozvalit do vany. Ale ouha, vana nemá špunt. Co teď? Hotel zkouší zajímavé triky na šetření, ale nepřijde si na člověka, co žil nějakou dobu na kolejích a privátech. Místo špuntu totiž dokonale sedí malé, kulaté hotelové mýdlo. Vana není stavěna na průměrného Evropana, ale spíše na prťavého Vietnamce, ale přesto se do ni poskládám, napouštím ji plnou horký vody a okamžitě usínám. Vzbudí mě až studená voda, pak jen přelezu do županu, který na mě vypadá jako letní minišatičky a to včetně rukávů. Lezu chvíli na net a jdu spát.
Další dny jsou stejné. Od devíti do devíti v práci, večeře a spát. Někdy se najdou vtipálci, co mi, v době kdy slušní lidé a jiná zvěř už dávno spí (v 8 ráno), z Čech přejí dobré ráno. Ještě jednou chci připomenout časový posun 4 hodiny. Takže si na vtipálky ukažme prstem, oni vědí.
Ve čtvrtek máme odjíždět, proto si necháme koupit lístky na vlak do města vzdáleného přes 500km. Jede tam přes 12 hodin a odjíždí v 22:20. Ale je to zrada, je to čas jiném městě o jednu časovou zónu dál, takže ve skutečnosti jedeme o hodinu dřív. Kupujeme si celé kupé, za 200Kč za osobu je to skoro zadarmo. Ve čtvrtek dopoledne kolega školí lidi v používání mašiny a já mám za úkol jet s naším průvodcem koupit letenky. Protože nelze platit kartou, oblehneme bankomat a vybírám 5x maximální částku, co bankomat vydá (30 000). Ten štos peněz se mi nevejde do peněženky. Tak si držím jen tak v ruce 150 000 tenge. Neodolám a fotím. Lehko nabyl, lehko pozbyl, peníze měním za protekční (za úplatek 3000 tenge) letenky z Uralsku do Tarazu. Se svým průvodcem se bavím rukama, nohama... Česko-rusko-anglicky, ale dokážeme se domluvit. Říkám mu, že je u nás ve městě napadlo přes 35cm sněhu. Ptá se, jestli za noc. Když nedostane kladnou odpověď, mávne jen rukou a říká něco ve smyslu, že to je hovno sníh. Pak nabereme kolegy, jedeme na večeři (už jsem ochutnal všechny kebaby, co tam měli – asi 12 druhů) . Kolega si odběhl zapálit a vrátil se s ním, že už musíme přestat pít to Karagandinské (pivo), protože teď viděl na chodníku běžkaře. Voláme naposledy Voloďu a namačkaný s věcma na klíně vyrážíme na nádraží. Dnes je pozoruhodné teplo, je jen -8 (ano, minus osm), oproti včerejším obvyklým -25.
Když vylezeme z taxi, dá se do nás taková zima, že mi omrzají chloupky v nose (doslova). Včera opravdu bylo ještě teplo, dnes teploměr ukazuje -32°. Vlezeme do nemocnice a uvidíme něco jako dav lidí, jak se snaží prorazit zátaras z laviček. Nás si všímá člověk z bezpečnostní služby a po krátkém rozhovoru nás pouští zkratkou mezi lavičkami a hned za námi zastavuje dav, co se za námi začal hrnout. Ptáme se, co je to za dav a dozvídáme se, že to jsou návštěvy. Je lehce znepokojující, že veškerý personál má roušky, prý kvůli prasečí chřipce. Moc nám to na náladě nepřidá. Jdeme naznačeným směrem a pátráme po onkologii. Dojdeme do druhého patra a zase se ptáme po našem přístroji. Paní (doktorka) nás sprdne, kde se couráme, že už čekají na opravu asi tři dny. To nás zmate a vysvětlujeme, že my teprve mašinu stavíme. To ji nevyvede z míry a snaží se využít návštěvy servisáků k opravě jejího přístroje. Odchází pro klíče a tomto okamžiku regulérně prcháme. Asi po půlhodině se nakonec doptáme a paní fyzička nás srdečně vítá a pouští k mašině. V místnosti je o něco málo tepleji jak venku. To se operativně řeší tak, že různé sestřičky z různých míst v nemocnici přinášejí elektrické radiátory a jiná topidla. Nakonec máme 4 a odkládáme po chvíli bundy. Instalace je v poněkud mizerném stavu, ale to tu nebudu rozebírat. V místnosti, kde je naše řídící technika se mimo jiné nachází v rezavé plechovce kaktus, který si pro sebe pojmenovávám „anální teror". Kazaši, teda v našem případě spíše kazašští Rusové, jsou k nám moc milí a nosí nám vše od bonbónů přes obědy až po zákusky a neslyší na to, že nechceme.
Končíme někdy po osmé hodině a to netušíme, že se to stane pravidlem. Cesta s Voloďou je téměř stejné, jen teď není ještě vidět na cestu. Jsem tak unavenej, že nemám sílu se ani bát. Mám myšlenky jen na vanu a spaní. Proto vylítnu do pokoje, z baru vezmu džus a jdu se rozvalit do vany. Ale ouha, vana nemá špunt. Co teď? Hotel zkouší zajímavé triky na šetření, ale nepřijde si na člověka, co žil nějakou dobu na kolejích a privátech. Místo špuntu totiž dokonale sedí malé, kulaté hotelové mýdlo. Vana není stavěna na průměrného Evropana, ale spíše na prťavého Vietnamce, ale přesto se do ni poskládám, napouštím ji plnou horký vody a okamžitě usínám. Vzbudí mě až studená voda, pak jen přelezu do županu, který na mě vypadá jako letní minišatičky a to včetně rukávů. Lezu chvíli na net a jdu spát.
Další dny jsou stejné. Od devíti do devíti v práci, večeře a spát. Někdy se najdou vtipálci, co mi, v době kdy slušní lidé a jiná zvěř už dávno spí (v 8 ráno), z Čech přejí dobré ráno. Ještě jednou chci připomenout časový posun 4 hodiny. Takže si na vtipálky ukažme prstem, oni vědí.
Ve čtvrtek máme odjíždět, proto si necháme koupit lístky na vlak do města vzdáleného přes 500km. Jede tam přes 12 hodin a odjíždí v 22:20. Ale je to zrada, je to čas jiném městě o jednu časovou zónu dál, takže ve skutečnosti jedeme o hodinu dřív. Kupujeme si celé kupé, za 200Kč za osobu je to skoro zadarmo. Ve čtvrtek dopoledne kolega školí lidi v používání mašiny a já mám za úkol jet s naším průvodcem koupit letenky. Protože nelze platit kartou, oblehneme bankomat a vybírám 5x maximální částku, co bankomat vydá (30 000). Ten štos peněz se mi nevejde do peněženky. Tak si držím jen tak v ruce 150 000 tenge. Neodolám a fotím. Lehko nabyl, lehko pozbyl, peníze měním za protekční (za úplatek 3000 tenge) letenky z Uralsku do Tarazu. Se svým průvodcem se bavím rukama, nohama... Česko-rusko-anglicky, ale dokážeme se domluvit. Říkám mu, že je u nás ve městě napadlo přes 35cm sněhu. Ptá se, jestli za noc. Když nedostane kladnou odpověď, mávne jen rukou a říká něco ve smyslu, že to je hovno sníh. Pak nabereme kolegy, jedeme na večeři (už jsem ochutnal všechny kebaby, co tam měli – asi 12 druhů) . Kolega si odběhl zapálit a vrátil se s ním, že už musíme přestat pít to Karagandinské (pivo), protože teď viděl na chodníku běžkaře. Voláme naposledy Voloďu a namačkaný s věcma na klíně vyrážíme na nádraží. Dnes je pozoruhodné teplo, je jen -8 (ano, minus osm), oproti včerejším obvyklým -25.
Žádné komentáře:
Okomentovat