Po delší době bez netu zase trocha postřehů z Kazachstánu.
Ráno snídaně, dávám si omeletu. To ještě netuším, že tu sním tolik vajíček, že bych mohl začít kvokat. Po snídani vyrážíme nás zase čeká dědula s UAZem a veze nás do nemocnice. Cestou nejsem dost skrčenej a tak na jednom hrbolu málem prorážim hlavou střechu sanitky. Zbytek cesty brblám nadávky a hladim si bouli. V nemocnici se jako obvykle vyptav8me na cestu. Nemocnici postavili odhadem tak v padesátých letech, kde není klasické lino je dřevěná podlaha. Všude spousta lidí a personálu, co nosí župany a na hlavě cosi, co má nejblíž k čepici šéfkuchaře. Jdeme davem a jsme rozhodně atrakcí pro všechny. V nemocnici si nás ale zase předcházejí, po chvíli práce nám přinesou čaj. Čaj se tu dělá tak, ze do menší konvičky se udělá tak čtvrt litru silnýho extraktu a v druhý konvičce jsou tak dva litry vody na dolití. Nějak spatně odhadujeme množství extraktu a vzniká tak čaj o síle nasranýho buvola. No, poučení pro příště. Když jdeme vrátit večer konvičky, dostaneme se do kuchyně. Připomíná kuchyni našich prababiček. Velká kamna a na nich smaltované hrnce různých velikostí. A také různě oprýskané. Jako bonus k tomu podivný vzduch připomínající kombinaci zatuchliny a spáleniny. V duchu si děkuji za to, že jsem v poledne odmítl oběd, protože mám pocit, že bych pak udělal rekord ve sprintu na 100 metrů překážek zakončený zápasem sumo, když bych někoho vyhazoval ze záchodu. Krom toho je zase záchod cítit přes půl chodby. I tu je na záchodě kbelík. I když to tak na první pohled vypadá, nejsou v něm obaly od čokolády. No, prostě jsou věci, který zažít nemusim a pokud je to možný, snažim se vydržet na hotel, kde se dá sedět v evropském stylu. Jinak zkušení cestovatelé mi tvrdili, že během prvních tří dnů dostane člověk děsnou sračku, než si žaludek zvykne. S odstupem času mohu říct, že mají bohužel pravdu.
Cestou na hotel se při nastupování praštim znova, tak boule už mam dvě. Ta nová je naštěstí malinká. V hotelu shodim věci a jde se na večeři. V hotelu Rachat výborně vaří, ceny mají slušný, tak se napereme k prasknutí. Mno a padá jedno pivo za druhym. Nedokážu držet krok. Karagandinské pivo není špatný, u nás bych ho přirovnal asi ke Staropramenu. Každopádně se dám podaří za večer restauraci vypít tak, že jim tam zbývá jen Heiniken (čert ví, jak se to píše) a ještě jedno nějaký americký pivo. Už jsem říkal, že Kazaši jsou milí lidé, ale naše servírka se ani jednou neusmála. Rozesmát servírku se povedlo až druhý večer, kdy sme se rozhodli, že po pivu se dáme ve dvou 200g vodky. U toho jsme se zeptali, jak je to moc. To ji upřímně pobavilo a řekla, že dvě holy za večer dají tak 600g vodky. My na ty piva dali nakonec 500g a ja sem cejtil, že už toho mam v krvi tak akorát. Normálně bych se šel ven projít, abych trošku vystřízlivěl, ale venku je v noci přes 30 stupňů pod nulou, takže bych se spíš stal venku nějakým okrasným sněhulákem, teda spíš zmrzlíkem. Ta představa se mi příliš nezamlouvá. Takže jdu s noťasem do vstupní haly, tady zapadám do úžasně pohodlnýho koženýho křesla. Chvíli přemýšlím, jestli bych s ním nemohl nenápadně utéct domů. Ale zjišťuju, že by neprošlo dveřma, takže zůstane na recepci. Jak si tak sedim, dopisu texty na blog, tak i koukám, co se děje a jak se ubytovávají hosté. Po chvíli mi začne být divný, že je to buď brácha se svoji mladší, tak dvacetiletou, sestrou napasovanou v kozačkách s jehlama a občas i v sukni (připomínám českým slečnám, že i v také zimě je možné nosit sukně!). Nebo se ještě ubytují otcové, s podobně vypadající dcerou. Pochopení je náhlé a rychlé jako jako kapsář v tramvaji. Bydlíme prostě v luxusním hodinovém hotelu. Dochází mi ty všechny možné úšklebky a i lehký údiv recepční, že se zdržíme déle jak jednu noc. No, alespoň je na co se koukat. Když nakouknu před hotel, stojí tam jedno velký SUV s černýma sklama vedle druhýho, takže není pochyb, že se zde schází místní elita.
Většina Kazašek je dost hubených a libují si obzvlášť v kozačkách na jehlovym podpatku a upnutých džínách. Nutno jim nechat, že jim to fakt sekne. Hodně by jich stálo za hřích. A ne jeden. A ne, obžerství ani vraždu na mysli nemam. V Uralsku mi děsně vadí to, že i když vstávám po osmé, tak je ještě tma, která zůstává až tak do půl desáté, kdy se rozednívá. Na snídani nám servírka oznamuje, že doplnili zásoby piva, takže můžeme večer pokračovat. Dnes máme už na programu jen školení personálu. Zabalim si věci, uklidíme, nasadíme poslední kryty a já na sebe naházim veškerý teplý věci, co jsem jen našel, beru foťák a vyrážim ven.
Mam štěstí, že venku je krásně – nefouká vítr a svítí sluníčko. Ač to na fotkách tak nevypadá, venku je -27 stupňů. Na sluníčku je to ok, ve stínu je po chvíli děsná zima. Když občas foukne, tak je to ještě horší. Jdu svižně, abych se zahřál a fotím kde co. Jsem na předměstí a všude tu jsou jen nízké, převážně dřevěné, domečky. Dost jich je zanedbaných, ale některé září novotou. Všude jsou hromady zmrzlého sněhu, který svou tvrdostí spíš připomíná beton. Chodníky se tu neprohrnují. Méně důležité jsou prošlapané na šířku jednoho chodce. Ty více využívané se válcují. Můžu říct, že namrzlý sníh klouže podstatně míň než namrzlý asfalt. Silnice jsem už komentoval. Obzvlášť na předměstí a nejvíc ve vedlejších ulicích je silnice spíš vrstva ledu, v lepším případě se dvěma vyjetými kolejemi. Venku se poflakuju asi hoďku a půl, nejvíc mě fascinují stromy pokryté vrstvou námrazy. Na fotkách už nevypadají tak hezky, ale naživo v kombinaci se sluníčkem a modrým nebem vypadají úžasně. Když jsem skoro u nemocnice, tak zjišťuju, že se mi na bundě od dýchání udělala vrstvička námrazy. Fotím se, zkouším vykouzlit nějaký úsměv, ale nejde to, protože svaly na tváři mám všechny úplně ztuhlý. Takže mám stejně mizernou mimiku jako Steven Segal v nejlepší formě. Z výletu si ale hlavně odnáším dva zážitky nebo spíš poznání. Za prvé jsem poprvé smrkal rampouchy, teda spíš led (a pak krev) – takže už taky vim, proč snad všichni místní porad popotahujou (už to dělam taky, takže se předem všem omlouvám, kterým to bude vadit). A za druhé... No jak to jen říci. Už několikrát jsem byl zaujat okolím (a to nejen přírodou), že jsem šlápl do hovna. Tady jsem o hovno poprvé zakopl. Bylo tak zmrzlé a přimrzlé k chodníku, že by šlo sundat jen krumpáčem a nebo kusem trhaviny. Skoro naposled si fotim tabuli u benzínový pumpy, abych měl důkaz, že tak levný benzín skutečně existuje. Pak už taky zradí technika – dojdou plně nabitý baterie, asi je na ně přece jen zima. Sundám rukavice, chci uklidit foťák do pouzdra, ale ehle, přimrzám ke kovovému nástavci objektivu. Okamžitě si vzpomenu na Obecnou skolu (snad), jak děcka olizují zábradlí a přimrzají k němu. Foťák olizovat nehodlám, tak chvíli na něj foukám a nakonec se umoudří a pouští mě. Naposled mě překvapí až vevnitř, když po opatrném vyndání na něm kondenzuje vlhkost, která okamžitě mrzne a foťák se potahuje jinovatkou.
Sbalíme si věci jak v nemocnici tak na hotelu a jdeme zase likvidovat hotelové zásoby piva. Jak skáču ještě na net do haly, zkontroluju dnešní společnice a vyrážim spát. R8no vyrážíme do hlavního města Astany a o den později do Tarazu.
Ráno snídaně, dávám si omeletu. To ještě netuším, že tu sním tolik vajíček, že bych mohl začít kvokat. Po snídani vyrážíme nás zase čeká dědula s UAZem a veze nás do nemocnice. Cestou nejsem dost skrčenej a tak na jednom hrbolu málem prorážim hlavou střechu sanitky. Zbytek cesty brblám nadávky a hladim si bouli. V nemocnici se jako obvykle vyptav8me na cestu. Nemocnici postavili odhadem tak v padesátých letech, kde není klasické lino je dřevěná podlaha. Všude spousta lidí a personálu, co nosí župany a na hlavě cosi, co má nejblíž k čepici šéfkuchaře. Jdeme davem a jsme rozhodně atrakcí pro všechny. V nemocnici si nás ale zase předcházejí, po chvíli práce nám přinesou čaj. Čaj se tu dělá tak, ze do menší konvičky se udělá tak čtvrt litru silnýho extraktu a v druhý konvičce jsou tak dva litry vody na dolití. Nějak spatně odhadujeme množství extraktu a vzniká tak čaj o síle nasranýho buvola. No, poučení pro příště. Když jdeme vrátit večer konvičky, dostaneme se do kuchyně. Připomíná kuchyni našich prababiček. Velká kamna a na nich smaltované hrnce různých velikostí. A také různě oprýskané. Jako bonus k tomu podivný vzduch připomínající kombinaci zatuchliny a spáleniny. V duchu si děkuji za to, že jsem v poledne odmítl oběd, protože mám pocit, že bych pak udělal rekord ve sprintu na 100 metrů překážek zakončený zápasem sumo, když bych někoho vyhazoval ze záchodu. Krom toho je zase záchod cítit přes půl chodby. I tu je na záchodě kbelík. I když to tak na první pohled vypadá, nejsou v něm obaly od čokolády. No, prostě jsou věci, který zažít nemusim a pokud je to možný, snažim se vydržet na hotel, kde se dá sedět v evropském stylu. Jinak zkušení cestovatelé mi tvrdili, že během prvních tří dnů dostane člověk děsnou sračku, než si žaludek zvykne. S odstupem času mohu říct, že mají bohužel pravdu.
Cestou na hotel se při nastupování praštim znova, tak boule už mam dvě. Ta nová je naštěstí malinká. V hotelu shodim věci a jde se na večeři. V hotelu Rachat výborně vaří, ceny mají slušný, tak se napereme k prasknutí. Mno a padá jedno pivo za druhym. Nedokážu držet krok. Karagandinské pivo není špatný, u nás bych ho přirovnal asi ke Staropramenu. Každopádně se dám podaří za večer restauraci vypít tak, že jim tam zbývá jen Heiniken (čert ví, jak se to píše) a ještě jedno nějaký americký pivo. Už jsem říkal, že Kazaši jsou milí lidé, ale naše servírka se ani jednou neusmála. Rozesmát servírku se povedlo až druhý večer, kdy sme se rozhodli, že po pivu se dáme ve dvou 200g vodky. U toho jsme se zeptali, jak je to moc. To ji upřímně pobavilo a řekla, že dvě holy za večer dají tak 600g vodky. My na ty piva dali nakonec 500g a ja sem cejtil, že už toho mam v krvi tak akorát. Normálně bych se šel ven projít, abych trošku vystřízlivěl, ale venku je v noci přes 30 stupňů pod nulou, takže bych se spíš stal venku nějakým okrasným sněhulákem, teda spíš zmrzlíkem. Ta představa se mi příliš nezamlouvá. Takže jdu s noťasem do vstupní haly, tady zapadám do úžasně pohodlnýho koženýho křesla. Chvíli přemýšlím, jestli bych s ním nemohl nenápadně utéct domů. Ale zjišťuju, že by neprošlo dveřma, takže zůstane na recepci. Jak si tak sedim, dopisu texty na blog, tak i koukám, co se děje a jak se ubytovávají hosté. Po chvíli mi začne být divný, že je to buď brácha se svoji mladší, tak dvacetiletou, sestrou napasovanou v kozačkách s jehlama a občas i v sukni (připomínám českým slečnám, že i v také zimě je možné nosit sukně!). Nebo se ještě ubytují otcové, s podobně vypadající dcerou. Pochopení je náhlé a rychlé jako jako kapsář v tramvaji. Bydlíme prostě v luxusním hodinovém hotelu. Dochází mi ty všechny možné úšklebky a i lehký údiv recepční, že se zdržíme déle jak jednu noc. No, alespoň je na co se koukat. Když nakouknu před hotel, stojí tam jedno velký SUV s černýma sklama vedle druhýho, takže není pochyb, že se zde schází místní elita.
Většina Kazašek je dost hubených a libují si obzvlášť v kozačkách na jehlovym podpatku a upnutých džínách. Nutno jim nechat, že jim to fakt sekne. Hodně by jich stálo za hřích. A ne jeden. A ne, obžerství ani vraždu na mysli nemam. V Uralsku mi děsně vadí to, že i když vstávám po osmé, tak je ještě tma, která zůstává až tak do půl desáté, kdy se rozednívá. Na snídani nám servírka oznamuje, že doplnili zásoby piva, takže můžeme večer pokračovat. Dnes máme už na programu jen školení personálu. Zabalim si věci, uklidíme, nasadíme poslední kryty a já na sebe naházim veškerý teplý věci, co jsem jen našel, beru foťák a vyrážim ven.
Mam štěstí, že venku je krásně – nefouká vítr a svítí sluníčko. Ač to na fotkách tak nevypadá, venku je -27 stupňů. Na sluníčku je to ok, ve stínu je po chvíli děsná zima. Když občas foukne, tak je to ještě horší. Jdu svižně, abych se zahřál a fotím kde co. Jsem na předměstí a všude tu jsou jen nízké, převážně dřevěné, domečky. Dost jich je zanedbaných, ale některé září novotou. Všude jsou hromady zmrzlého sněhu, který svou tvrdostí spíš připomíná beton. Chodníky se tu neprohrnují. Méně důležité jsou prošlapané na šířku jednoho chodce. Ty více využívané se válcují. Můžu říct, že namrzlý sníh klouže podstatně míň než namrzlý asfalt. Silnice jsem už komentoval. Obzvlášť na předměstí a nejvíc ve vedlejších ulicích je silnice spíš vrstva ledu, v lepším případě se dvěma vyjetými kolejemi. Venku se poflakuju asi hoďku a půl, nejvíc mě fascinují stromy pokryté vrstvou námrazy. Na fotkách už nevypadají tak hezky, ale naživo v kombinaci se sluníčkem a modrým nebem vypadají úžasně. Když jsem skoro u nemocnice, tak zjišťuju, že se mi na bundě od dýchání udělala vrstvička námrazy. Fotím se, zkouším vykouzlit nějaký úsměv, ale nejde to, protože svaly na tváři mám všechny úplně ztuhlý. Takže mám stejně mizernou mimiku jako Steven Segal v nejlepší formě. Z výletu si ale hlavně odnáším dva zážitky nebo spíš poznání. Za prvé jsem poprvé smrkal rampouchy, teda spíš led (a pak krev) – takže už taky vim, proč snad všichni místní porad popotahujou (už to dělam taky, takže se předem všem omlouvám, kterým to bude vadit). A za druhé... No jak to jen říci. Už několikrát jsem byl zaujat okolím (a to nejen přírodou), že jsem šlápl do hovna. Tady jsem o hovno poprvé zakopl. Bylo tak zmrzlé a přimrzlé k chodníku, že by šlo sundat jen krumpáčem a nebo kusem trhaviny. Skoro naposled si fotim tabuli u benzínový pumpy, abych měl důkaz, že tak levný benzín skutečně existuje. Pak už taky zradí technika – dojdou plně nabitý baterie, asi je na ně přece jen zima. Sundám rukavice, chci uklidit foťák do pouzdra, ale ehle, přimrzám ke kovovému nástavci objektivu. Okamžitě si vzpomenu na Obecnou skolu (snad), jak děcka olizují zábradlí a přimrzají k němu. Foťák olizovat nehodlám, tak chvíli na něj foukám a nakonec se umoudří a pouští mě. Naposled mě překvapí až vevnitř, když po opatrném vyndání na něm kondenzuje vlhkost, která okamžitě mrzne a foťák se potahuje jinovatkou.
Sbalíme si věci jak v nemocnici tak na hotelu a jdeme zase likvidovat hotelové zásoby piva. Jak skáču ještě na net do haly, zkontroluju dnešní společnice a vyrážim spát. R8no vyrážíme do hlavního města Astany a o den později do Tarazu.
Žádné komentáře:
Okomentovat